středa 26. července 2017

Sebe-recyklace wesmíru černou dírou jako perpetuum mobile existence?

Mezi jeden z mých aktuálně nejoblíbenějších českých YouTube kanálů  patří Zvědátoři. Martin Rota a Patrik Kořenář se tam v každém videu s humorem racionálně zamýšlí nad jedním z bizarních témat jako např.: robotické včely; transplantace lidské hlavy; absolutní zbytečnosti, které musíme všichni mít; rozdíl mezi umělou a lidskou inteligencí; mravenci mají i zdravotníky; mluvení s delfíny; ...

Nebývá to jen popularizační replikování vědy, ale i inspirace k dalšímu zamyšlení, občas dokonce zabrousí do filosofie nebo se pokusí o vlastní hypotézy a mívá to blízko k mé vizi vtiposcifáren.

Rád komentuji jejich videa a občas se tak urodí a nakynou celkem zajímavé diskuse. A jednu z nich jsem se rozhodl předělat na tento článek s tím, že časem možná budou následovat další formou podobné.

Miniatura videa Zvědátoři - Perpetuum mobile V tomto článku bude to dle mého nejpodstatnější z diskuse, která vyrostla u videa "Může fungovat perpetuum mobile? - Proč to řešíme? #119" (publikované 19.7.2017) pod mým provokativním komentářem (ve snaze rozpoutat zajímavou diskuzi): Nebude-li nějaký atom zničen, pohyb elektronu v něm má blízko k perpetuum mobile, :D.

Pak jsem doplnil: Samotným pohybem elektronu sice nic nevzniká, pokud vím, ale za určitých podmínek může být tento pohyb teoreticky nekonečný.

Jakub Černohorský: Perpetuum mobile je o tom ze z toho ziskavas energii. Rotujici kus sutru ve vesmiru se tomu taky blizi, ale kdyz z neho zacnes ziskavat energii tak se zastavi.

Odepsal jsem: Ano, to je přeci důvod, proč jsem psal "má blízko" a ne "je". Ale i tak mi připadá fantastické, že e- se v elektronovém obalu atomu dokážou pohybovat tak dlouho.

Jakub Černohorský
: nechtel jsem to brat jako kritiku spis jako upresneni pro lidi kteri to budou cist pozdeji. Jinak me facinuji i setrvacniky u velkych motoru. Vypnete motor a za tri dny se porad toci.

Pepe CZE: Elektron se nepohybuje po orbitalu elektronu, ale orbital elektronu je pouze prostor s pravděpodobností kde se elektron nachází, je to trochu složitější, ale i kdyby tam "obíhal" tak pořád je podmíněný interakcemi z okolního světa. Konkrétně elektromagnetickou, slabou a gravitační. Nic společného s perpetuum mobile nemá.

Odepsal jsem: RE Pepe CZE: Ano, je to redukce něčeho, co nám Heisenbergův princip neurčitosti nedovoluje poznat zcela, avšak je jisté, že e- v rámci orbitalu mění svou polohu. A tato neustálá změna polohy ("pohyb") bude, pokud vím, trvat minimálně několik miliard let. Nebo ke svému tvrzení můžeš najít článek, že elektrony se jednou zastaví, pokud něco takového vůbec najdeš na seriózním webu.

Elektrony zatím mění polohu od svého vzniku "nedlouho" po vzniku vesmíru.


Pepe CZE: I s tvojí představou se nemění fakt, že pohyb elektronu by zároveň pracoval s energií ostatních těles.

Odepsal jsem: Nejsem si tak jistý, že by se elektron v orbitalu atomu v hypotetickém absolutním vakuu nutně zastavil.

Jináč zajímavou otázkou také je, zda je vesmír jako celek perpetuum mobile. Pokud ne, tak by veškerý život jednou buď zanikl nebo "zmrznul" v čase.


Jakub Černohorský: ehm pokud budeme pracovat s teorii ze vesmir se bude rozpinat do nekonecna a nakonec vychladne na absolutni nulu tak v tom pripade se vse zastavi. Vcetne elektronu.

Odepsal jsem: RE Jakub Černohorský: Ano, to je dobrý postřeh, ale nevíme s jistotou, že takhle vesmír funguje. Alternativou může být třeba, že by řídnutím časoprostoru (vlivem rozpínání vesmíru) vznikal neustále větší počet černých děr, až by pohltily veškerý obsah vesmíru, splynuly v jednu a opakoval se velký třesk – perpetuum mobile existence.

Diskuse sice pokračuje dál a kdokoli může kdykoli přihodit další reakce, ale už to nechci natahovat, protože můj předchozí odstavec je jádro toho, co jsem zde chtěl sdělit. Wesmír se možná dokáže "restartovat do továrního nastavení", i kdyby v něm nevznikl organický život (s tím že wesmír z určitého hlediska splňuje jednoduchou definici života). Přesto však snaha života o maximální seberozšíření a sebevývoj může mít vysoký smysl např. v tom, že by pak hypoteticky mohl ovlivnit budoucí wesmír tím, jak konkrétně jeho současný imploduje. Kudy se do singularity wesmír vrátí, tak hypoteticky může být ovlivněn způsob dalšího velkého třesku. A lze spekulovat i o tom, že dostatečně vyspělý život by se z tohoto cyklu mohl dokázat vymanit a stvořit si wesmír nebo wesmíry svých snů mnohem elegantněji...

Sebastián Wortys

pátek 23. června 2017

"Odpadotvorbie" v tištěném slovníku Čeština 2.0?

Už je to několik let, co znám Urban Dictionary (anglický slovník nových pojmů tvořených a hodnocených uživateli) a 25.4.2017 mě potěšilo, že existuje i česká obdoba zvaná Čeština 2.0. A jelikož patřím k pár cvokům, kteří se snaží pravidelně prohledávat všechny české crowdfundingové projekty na Startovac.cz i HitHit.com, tak jsem se dozvěděl o projektu Vytiskni Češtinu 2.0!, resp. přípravě tištěné formy tohoto slovníku.

V odměnách mi sice, jakožto bláznivě kreativnímu spisovateli, chyběla odměna "Vlastní slovo ve slovníku" (má se tam totiž dostat jen cca 2 000 vybraných slov z víc jako 8 000), ale stačilo napsat komentář a Martin Kavka to doplnil, takže jsem tu možnost využil jako první. Jelikož jsem vymyslel už řadu slov, tak jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem se rozhodl, že do tištěného slovníku přidám pojem "odpadotvorbie" (význam viz. později).

Projekt aktuálně vybral 41% z cílové částky a zbývá 20 dnů do konce, takže pokud chcete, aby tento neobvyklý slovník dostal hmotnou podobu, tak ho prosím podpořte. A pokud chcete mít jistotu, že vámi vymyšlený a definovaný pojem bude ve slovníku, tak těchto odměn zbývá ještě 29 z 30.

Ve zbytku tohoto článku uvedu seznam několika převážně mých novotvarů/ neologismů (některé již publikované), které se chystám přidat do slovníku Čeština 2.0.

odpadotvorbie: metabolická porucha trávicí soustavy Systému, vlivem které se v těle planety hromadí látky, které příroda neumí nebo nestíhá odbourávat.
Jakub: "V knize Vtiposcifilo-z/s-ofie mě zaujalo, že Země prý trpí odpadotvorbií. Asi začnu recyklovat."

živopis: Drobný nápis, který člověk zanechává na významných místech či při čekání na nádraží. Je to pravděpodobně nejkratší slohový útvar Češtiny.
Jakub: "Když jsme vystoupali na Rozhlednu Velký Blaník, tak nás na dřevěných zdech zaujala spousta živopisů."
příklad živopisu

fghj: Druh nesmyslných komentářů, které vznikají tak, že člověk dá ruku doprostřed klávesnice a kliká náhodná písmena, často tedy f g h j.
Videotroll: "Proč je pod mými videi tolik fghj komentářů?"
Jakub: "Asi ti chtějí naznačit, že vloguješ o hovadinách."


překreslace: Když jeden obrázek postupně kreslí různí lidé podle jeho nejnovější verze a tím se postupně mění.
Sebastián: "Už jsi viděl video Překreslace Mouchodlaka na fazolové ovládání?"

(Pozn. k následujícímu novotvaru: nejsem jeho autorem (slyšel jsem ho na vejšce), ale jsem autorem této konkrétní definice a příkladu.)
humáč: jeden z přemnožených studentů (popř. mladých profesorů) humanitních věd, kterému dělá problém matematika.
Ing. 1: "Dostali jsme už ten grant na nové chromatografy?"
Ing. 2: "Ne, ale humáči dostali grant na zúčastněné pozorování sociálních zvyklostí v českých hospodách!"
Ing. 1: "Nééé!!!"


subkulturorost/ subkulturost: místo, kde se shlukuje, rozrůstá a rozvíjí nějaká subkultura.
Jana: "Co je to "Krymská"?"
Honza: "To je nejznámější subkulturorost hipsterů v Praze."

lechtaná: "soutěž", během které se milenci nebo kámoši/ kámošky vzájemně lechtají, až se někdo z nich začne smíchy popadat.
Honza: "Nemrač se, dáme lechtanou, :D!"

(Pozn. k následujícímu pojmu: nejsem jeho autorem, jen této konkrétní definice a příkladu.)
hipster: Člověk, který jde proti hlavnímu kulturnímu proudu společnosti a je tedy celkem originální (narozdíl od mj. pseudohipstera).
Lenka: "Jaká byla výstava?"
Marek: "Perfektní, ten týpek je totální hipster, až z toho mám inspiraci na rok dopředu."


pseudohipster: Člověk, který dle obecných představ sice vypadá jako hipster, ale uvnitř je to celkem obyčejný mainstreamový týpek.
Markéta: "Myslíš, že ten týpek s knírkem a brýlemi je hipster?"
Filip: "Ne, bude to spíš pseudohipster, protože ve sluchátkách mu hraje Eminem a žere hranolky z Mekáče."


překlepizace: proces, během kterého mladí uživatelé internetu přejímají ze zahraničí novotvary (nová slova) způsobem, během kterého dochází k nedorozumění a posunu významu těchto novotvarů. Nějaký vlogující prcek v USA používá nové slovo dřív, než zjistí jeho význam, pak na to koukne nějaký český prcek, začne ho také používat a význam si domyslí.
Pepíček: "Hipsteři sou ti co maj vousy."
Adam: "Ne, vousy mají i lidé, kteří hipsteři nejsou. Jseš obětí překlepizace."


hipstres: Stres z toho, že si člověk nepřipadá jako originální hipster, ale jako mainstreamový nezajímavec.
Honza: "Co je sní?"
Markéta: "Má hipstres, že si vzala legíny s potiskem, který teď mají další dvě holky ze školy."


pohrávadlo: Libovolný drobný předmět, se kterým si člověk dlouhodoběji pohrává v ruce.
Patrik: "Proč máš v ruce pořád ten šroub?"
Dominik: "To je teď moje pohrávadlo."


hipsteriér: Hipsterský exteriér, který vypadá jako interiér (tzv. venkovní hipsteriér), nebo hipsterský interiér, který vypadá jako exteriér (tzv. vnitřní hipsteriér).
Jirka: "V Krymské je ale hipsteriér, mívají tam i piáno na ulici."
Obrázky k pojmu hipsteriér.

elastokluk: Kluk, který je vlivem každodenního protahování ohebný/ elastický jako hadí žena. Tedy hadí kluk.
Jakub: "Podívej, už si dokážu dát hýždě na lopatky a vejdu se tak do malé průhledné bedny."
Honza: "Týjo, ty jsi ale elastokluk jako Alexey Goloborodko!"


sebesložení: Když se hadí člověk zakloní natolik, až má hýždě za hlavou, přičemž pokrčí nohy a ruce, takže zabírá minimum místa. Jde tedy o český jednoslovný ekvivalent anglického souslouví "triple fold".
Jakub: "Podívej, už se dokážu sebesložit. Dám si hýždě za hlavu a vejdu se i do téhle malé průhledné bedýnky. Přiklop mě."

rituálorost: charakteristická/ jedinečná rostoucí změna něčeho vlivem rituálu (pravidelné lidské činnosti).
rituálorost (delší definice): Po-malu/stupně nezáměrně vznikající "obtisky" osobních rituálů do prostředí či našeho těla. Narozdíl od opotřebovávání výrobku užíváním k tomu, k čemu byl vyroben, rituálorosty se víc přibližují náhodovzniklému umění, jsou osobitější než amortizace.
Honza: "Co je to na té zdi za flek?"
Jakub: "To je rituálorost z toho, jak se tam každý den opírám při trénování triple fold backbendu, teda sebesložení."


snomysl: Něco mezi snem a přemýšlením. Když člověk neuvědoměle usíná z přemýšlení do snu, nebo se z něj pozvolna budí zprvu nesmyslným přemýšlením.
Tomáš: "Dnes před probuzením jsem měl ale divný snomysl. Snomysloval jsem, že pomocí magnetů se dá vytvořit stroj času, ale pak jsem se probral a došlo mi, jaká to byla blbost."

komplementarista (v oblasti myšlení): Člověk, který přemýšlí komplementárně, resp. protikladná hlediska nevnímá jako paradoxní/ vzájemně se vylučující, ale jako vzájemně se doplňující.
Sebastián: "Niels Bohr byl geniální komplementarista, ale málo který Čech ho zná."

snoopakovač/ snopakovač: Motiv, který se opakovaně vrací ve snech.
Jakub: "Jaký je tvůj nejčastější snopakovač?"
Vítek: "Že létám, i když nemám křídla."


Pokračování někdy příště...

čtvrtek 25. května 2017

Všehosmysl (17.11.15)

Úvod
Nedlouho před vydáním mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (ještě během crowdfundingové kampaně) jsem se rozhodl napsat a vložit do knihy jakýsi pokus o komplexnější podstatu mé alternativní filosofie (dokončený 17.11.2015). Má to být celostní syntéza mnoha myšlenek, s mou interpretací smyslu veškerého života v základu a s trochou nadsázky by se dalo říct, že je to i můj pokus o alternativní "teorii všeho" (ve smyslu širším než fyzikálním a přesněji řečeno "hypotéza všeho").
   Nechci rozhodně tvrdit, že to je přesný/ pravdivý popis reality, ale spíše si myslím, že to stojí za přečtení a zvážení jako inspirace pro další úvahy o podstatě všeho. Nelze tvrdit, že bych tomu všemu věřil, ale spíše lze tvrdit, že mi to připadá jako možná alternativa k mainstreamovým teoriím a hypotézám, jejichž části mohou, ale nemusí být pravdivé.
   Co se ti z mého textu bude zamlouvat, to si zkus konstruktivně kritizovat (ideálně až při druhém čtení). A s čím nebudeš souhlasit, u toho se zkus zamyslet, jak by to mohla být pravda, a nezapomínej, že nesouhlas s částí nezamítá nutně vždy celou komplexní hypotézu.
   V redukované verzi jsem tento text uvedl už v článku "Citáty z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie v metru" v části „Stvořil ŽIVOT svůj rodný wesmír?“.
   Také upozorňuji, že v tomto znění to nejspíš bude (asi jen s nevelkými úpravy) v druhém dílu knihy Wesmírný omyl, takže kdo nemá rád spoilery, ten tady zatím končí.

Samotný text:
V Neexistenci dle mého jakoby platí: aby mohlo cokoli existovat, musí to být stvořeno něčím jiným než Neexistencí, i kdyby to mělo být ono samo.
   Tak na hypotetickém Počátku je svobodovolné Vědomí. Proč to? Část vysvětlím před závěrem a část hned. Zkušenost (sebe)uvědomění nelze uspokojivě vysvětlit nějakým mechanickým principem, takže nejspíš existuje fundamentální Vědomí, které musí mít nějaký důvod vůči Celku a nejlogičtějším je dle mého svobodná vůle (vnímání je neoddělitelně spojeno s volbou). A to i proto, že aby Celek byl schopný existence, musí být smysluplný. (Ale) kdyby bylo vše předem jasné,
  •  nemělo by smysl to dělat.
  •  nějakým způsobem by to existovalo od Počátku a nebyl by důvod a možná ani možnost, aby plynul čas, což se však očividně děje (nezávisle na tom, jak přesněji si to definujeme).
   Ačkoli teoreticky existují všechny uskutečnitelné Počátky, tak jelikož na Počátku našeho Celku je pravděpodobně svobodovolné Vědomí, nevzniknou hned všechny uskutečnitelné wesmíry (jak by se z hlediska determinismu stalo dle 1.ho odstavce).
   Vědomí na Počátku nejprve pohlédlo samo na sebe, a jelikož je svobodné, libovolně měnilo svůj stav. Což (hl. při 1.m pobytu v Počátku) vedlo k nepředpovídatelnému utrpení, takže na základě experimentálního sebepozorování začalo tvořit zkušenost, kterou se utrpení snaží vyhýbat či ho alespoň eliminovat.
   Tou zkušeností je neustále zdokonalovávaný aktuálně-Všeobsažný princip,
  •  což je inteligentní nástroj Vědomí a předobraz pravých částic, ze kterých je utkaný časodimenzoprostor, a jejich aktuálně vyplněné stavy jsou to, čemu říkáme hmota.
  •  který omezuje kdysi téměř absolutní svobodu (determinismus je výtvor svobody). Celek je komplementarita determinismu a svobodné vůle (ta je maskovaná zprostředkovaností).
   Jelikož Vědomí omrzela samota, skrz Všeobsažný princip (přesněji rozměr vědomí) se začalo iluzorně dělit na jednotlivá vědomí (mj. ty a já, Vědomí je naší nejhlubší podstatou). Následnými zkušenostmi časem dospělo k takové podobě Všeobsažného principu, jež umožňuje náš wesmír.
   Ten je natolik inteligentní, že usnadňuje samovolný vznik života a jako výukový program mu poskytuje z5nou vazbu, vlivem které se evolučně zdokonaluje. Časem vznikly nervové soustavy, do kterých Vědomí vstupuje právě jako jednotlivá vědomí. Ta si polo-svobodnou interakcí s wesmírem pěstují svou duši (evoluce se posunula na úroveň vědomí), která je částečkou Všeobsažného principu, čímž každý trošičku přispívá k jeho zdokonalovávání. Naše konání je přemýšlením wesmíru.
   V současnosti by se naší společností měl rozšířit myšlenkopocit, že každý je nedílnou součástí jediného propojeného Celku, který nás mj. učí, že škodit ostatním (vč. přírodě) znamená zprostředkovaně škodit sobě v blízké budoucnosti (a do vzdálenější se po smrti vrátíme).
   Toto uvědomění vede k zodpovědnosti, pročež se člověku zachce k ostatním chovat tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. A aby mu to šlo co nejlépe, začne se věnovat osobnímu rozvoji.
   V další fázi vývoje bychom dle mého měli začít hledat nejlepší cestu k realizaci přirozené mnohobytosti (příroda planety jako jeden super--inteligentní/organizmus). Jednotlivci by pak mohli dočasně propojovat přímo své nervové soustavy a bezeslovnou myšlenkopocitovou komunikací by značně pokleslo nedorozumění. Většina povrchu planety by byla protkaná nervovými soustavami spojenými s rostlinami a datamozky do jedné sítě, na kterou by se mohli napojovat jednotlivci, a celek by tvořil kolektivní vědomí zastřešující planetu.
   Vyšší rozkladači organických látek by začali být fotosyntetičtí, nebo by přijímali ATP (bioenergické molekuly) a živiny (do značné míry recyklované na úrovni jedince) uvolňované neurostlinami (ty by mj. byly schopné syntetizovat libovolné nástroje), čímž by skončilo utrpení ze sebekanibalismu přírody.
   Planetární mnohobytost se začne rozmnožovat do okolí, evolucí wesmíru budou vznikat stále komplexnější struktury života, až se celý wesmír spojí do jediné sítě novo-neuronů. Tím jednotlivá vědomí s pomocí Všeobsažného principu skrz wesmír splynou znovu do Vědomí, nejdokonalejší formy života, které takto zprostředkovaně vyvolalo sebestvoření.
   Život se tak stane wesmírem, čistým zrcadlem, které Vědomí umožní vidět sebe a Všeobsažný princip takové, jací doopravdy jsou. Toto poznání Vědomí umožní stvořit nový wesmír dle svých představ a to tak, že si zvolí výchozí nastavení Všeobsažného principu (možná ho i kvalitativně vylepší) a skrz něj se rozpráší na částice nového wesmíru (nebo wesmírů), které se o5 spojí na hmotu, život, vědomí, Vědomí a pořád dokola…
    Prabuňka je zárodek Vědomí, které je tvůrcem wesmíru, jenž usnadnil její vznik. Vědomí a wesmír vzájemně umožňují svou existenci a jsou živá perpetuum mobile existence.
   Jelikož z hlediska svobodné vůle budoucnost není zcela jasná, tak dokud existuje možnost, že daný wesmír odůvodní svou existenci (resp. existenci Vědomí, které ho stvořilo), existuje.
   Díky svobodné vůli po (opakovaném) návratu Vědomí do Počátku čas nezmrzne ani se nebude totožně opakovat historie, ale donekonečna budou vznikat nové jedinečné wesmíry.
   Pokud se Vědomí v nějakém wesmíru už rozhodlo nerozprášit se a našlo další podobně vyspělé wesmíry, mohli se (a dál mohou) jako buňky spojovat do ještě vyšších struktur a Wšehomír/ Celek by tedy byl jeden mnohowesmírný organismus (stačila by i koexistence více wesmírů spojených skrz Vědomí, popř. i Všeobsažný princip), jedna bytost v mnoha tělech, jsme součástky "Boha".
   Smysl veškerého života se pak odvíjí z hlediska na tuto mnoho-hypotézu. A když to vezmu z mého aktuálního hlediska, tak smyslem veškerého života je umožňovat existenci co nejdokonalejšího světa (vhodný pro něj, minimalizace utrpení), ve kterém však současně jedinci mohou co nejsvobodněji volit smysl svého života/ sebenaplnění.

čtvrtek 20. dubna 2017

Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?

Dnes dopoledne jsem nabídl Antonínu Dolákovi, aby si přečetl nějaký můj filosofický článek (a reagoval na něj, nejlépe videem). Přečetl si "Ateismus/ věda má i rysy víry?" a pak jsme si vyměnili několik názorů kolem determinismu a svobodné vůli, ke které jsem v polovině toho článku odbočil (doporučuji přečíst před přečtením následujícího textu). Tak jsem vytvořil další formulaci mé kontroverzní hypotézy o koexistenci pravé svobodné vůle a determinismu. (Zkouším se na tu problematiku dívat komplementárně.)

   Kdyby existovala svobodná vůle (v indeterministickém smyslu jako fundamentální jev úzce související s vědomím), tak by dle mého nejspíš byla víceméně protikladem logiky (což mimochodem neznamená, že by musela pokaždé nutně vést k jinému výsledku), protože
  • takovou svobodnou vůli by nejspíš nešlo redukovat na princip, takže její podstata by byla nepochopitelná.
  • logika souvisí víc s determinismem než indeterminismem.
A svobodná vůle by navíc byla nejspíš mnohem méně komplexní než lidský rozum. Takže lze předpokládat, že by svobodná vůle "mluvila jiným jazykem" než zbytek mozku.

   Kdyby po částečně svobodovolném člověku někdo chtěl, aby stisknul libovolné ze 2 tlačítek, tak tento impulz by se dle mého v jeho mozku zpracovával deterministicky (rozumem/ co nejčistší logikou) a současně by ten impulz došel (v nějaké rozumem přeložené formě) i k svobodné vůli, která by na něj reagovala indeterministickým způsobem (totožný vstup zde může vést k odlišným výstupům), ale jakoby v jiném jazyku, který je nejprve potřeba zase přeložit do determinismu.

   Žádný z výstupů těchto dvou metod by dosud nebyl realizován a až rozum by víceméně deterministicky rozhodl, co se pak stane. Pokud by to tak nějak podobně fungovalo, tak by šlo předpovídat chování (po zadání stimulu a před dokončením rozhodování), i kdyby někde uprostřed procesu rozhodování figuroval faktor indeterminismu. Člověk by, vlivem rozumu, váhal ještě alespoň chvíli poté, co by svobodná vůle řekla svůj názor a až po posledním slovu rozumu by vědomí bylo dodatečně informováno o výsledku. Připadá mi to jako zásadní postřeh a chápu, že deterministy to může naštvat.

   Jináč mi připadá logické, aby právě rozum měl vždy poslední slovo. Přirozený výběr by nejspíš eliminoval ty, u kterých by poslední slovo měla svobodná vůle, protože je pravděpodobnější, že v divočině (kde dlouho pobývali naši předkové) bude úspěšnější generacemi osvědčená taktika než kreativita spolu-založená na svobodné vůli. Ale podíl svobodné vůle by nevymřel ani v divočině, protože naši předkové občas měli i klid, během kterého by se občas ke slovu dostala i kreativita umocněná svobodnou vůlí. Teoreticky se mohla uplatnit i v situacích, kdy jedinec chtěl nepředvídatelným chováním zmást nepřítele.

   Netvrdím, že rozhodování musí fungovat tak, jak píšu (hlavně) v před-předchozím odstavci, ale spíše se tím snažím ukázat teoretickou možnost, se kterou dosavadní experimenty (kterými deterministé chtěli vyvrátit svobodnou vůli) vůbec nepočítaly a z tohoto hlediska jejich závěry o neexistenci svobodné vůle nemohou být jednoznačné (jak jsou běžně vykládány). Netvrdím zde vyloženě, že svobodná vůle musí existovat, ale spíše tvrdím, že dosavadní experimenty ji nedokážou vyvrátit zcela. Dle mého ve skutečnosti vyvrací jen to, že by svobodná vůle nebyla regulovaná rozumem (což nepovažuji za překvapení).

   A pokud si někdo myslí, že dosavadní experimenty dokázaly jednoznačně vyvrátit svobodnou vůli, tak by musel předpokládat, že svobodná vůle není regulovaná rozumem, což ve vědě považuji za hrubě naivní iracionální neodůvodněný předpoklad. Na tom nelze založit věrohodný experiment. A pokud by to někdo chtěl tvrdit, tak je to podobné, jakoby Démokritos řekl: "Sorry, že nemáme CERN, tak musíme věřit tomu, že nejmenší částice je to, co vznikne rozbíjením zrnka písku pomocí kamenu a ono to vyjde nastejno jako CERN."

   Kdyby někdo chtěl skutečně věrohodně vyvrátit svobodnou vůli (člověka), tak by podle mého musel (na základě zmapování stavu všech neuronů v mozku izolovaném od ostatních stimulů) předpovědět rozhodnutí mozku před zadáním úkolu (nejprve by ten úkol zadal simulaci mozku a získal deterministickou reakci). Takovýto experiment by byl pochopitelně neetický (sofistikovaná lobotomie člověka) a v současnosti nerealizovatelný. A je otázkou, zda někdy vůbec budou technologie na to, aby podstata stavu všech neuronů v mozku byla stejná během jeho mapování a i během skutečného položení otázky.

   Rovněž je otázkou, zda by se (v případě "úspěšnosti" zmíněného typu experimentu) neobjevila nová kritika, která by do hry zase vrátila možnost svobodné vůle.


Dodatky z 24.4.2017 (rozepsané už 21.4.17):

Svobodná vůle nemusí být nutně iracionální zcela. Teoreticky může mít jakousi indeterministicky víceznačnou "(anti)logiku" (trvalá koexistence více přijatelných možností, mezi kterými by si volila), která by ze svého hlediska dávala smysl. Případná svobodná vůle by navíc nejspíš nebyla sama o sobě schopná pochopit svět a minimálně z tohoto důvodu by u ní nejspíš nešlo očekávat čistě racionální reakce.

Co se týče spojení případné svobodné vůle s determinismem, tak podle mé intuice by se v určité množině stavů částice mohla chovat dle determinismu a v jiné určité množině stavů dle svobodné vůle. Svobodná vůle by nejspíš (vzhledem ke své lokalizaci do živého) vyžadovala tzv. dynamickou rovnováhu s relativně velmi nízkou entropií/ vysokou komplexností. Čím "vybroušenější" stav částice a jejího okolí/ kontextu, tím pravděpodobněji by se přepnula na svobodnou vůli. (Odpovídalo by to navíc tomu, že v čím větší jistotě žijeme, tím víc a větších "blbostí" si můžeme dovolit dělat, aniž by to vyvolalo naší smrt.) Teoreticky by v neuronech mohly být speciální makromolekuly (nebo třeba emergentní struktury z více makromolekul), které by jako jednu ze svých funkcí měly spojení se svobodnou vůlí.

Dodatek z 5.5.17 - Politická metafora na svobodnou vůli: Tvrdit, že jste (pomocí vědy) o několik sekund předpověděli něčí chování, takže jednoznačně neplatí svobodná vůle, je jako tvrdit, že když někdo spočítá výsledky politických voleb rychleji než příslušné úřady, tak tím dokázal, že nikdo z voličů si nehodil kostkou, což je nesmysl.




neděle 19. března 2017

Decentralizovanost zdroje chování a komplementarita sobectví-spolupráce

12.3.2017 jsem si dopoledne zapsal, že bych mohl zhlédnout Hyde Park Civilizace s Jaroslavem Flegrem a odpoledne mi jistý člověk shodou náhod poslal odkaz na video "Je naše vědomí opravdu jen naše? | Jaroslav Flegr | TEDxPrague". V první polovině Flegr hovořil o jádru svého výzkumu, resp. jak paraziti toxoplasma gondii ovlivňují chování jiných organismů. A v druhé polovině to zobecnil a v podstatě řekl, že lidské chování je řízeno především geny a víceméně vůbec ne morálkou, protože ta je dle něj ve skutečnosti flexibilní způsob, jakým si vysvětlujeme to, jak nás geny řídí. Dle mého však jde o ne-komplementární přístup, který fachioticky zveličuje význam toho, čím se Flegr zabývá.

Na odkaz jsem reagoval téže den v soukromých zprávách (což jsem pak zestručnil na komentář u toho videa) a pak ještě 13.3.17 a 15.3.17 v následné diskusi, z níž jsem mé názory přepsal na tento článek. Nejprve se zaměřím hlavně na otázku zdroje chování a pak na problematiku sobectví a spolupráce.

1) Decentralizovanost zdroje chování: (Z 12.3.17.)
Podle neodarwinistů jsou geny zjednodušeně "diktátoři", kteří řídí organismy, ale podle biosémantiků jsou geny spíše jakési "recepty" v nečinné "kuchařce" zvané genom (DNA/ RNA jednoho organismu), ze které si buňky vybírají recepty na tvorbu ("polotovarů") těch proteinů, o kterých si "myslí", že se jim zrovna hodí. A to je dle mého o něco víc blíž realitě, mj. protože samotná DNA/ RNA se neumí hýbat narozdíl od mnoha jiných komponent buňky, která ji interpretuje. Podle epigenetiky buňky (i bakteriální) umí dle potřeby mj. jakoby "přeškrtnout" libovolný gen (tím že na něj navážou methylový zbytek (molekulu), který brání číst ho) a pak se podle něj neřídí. Ale nejspíš ví, co je tam napsané a mohou ho zas zapnout, pokud je potřeba vařit podle něj.

Neodarwinismus vs epigenetika a biosémantika.Samozřejmě, že interpretace genomu je nějak limitovaná tím, co genom obsahuje, ale je to relativně velká "kniha" obdobně jako Bible, která za svou existenci měla tolik různých výkladů, že se tam krom lásky vešlo i mj. otroctví a války v podobě křížových výprav. A u genetického kódu tomu nemusí být jinak. Tím rozhodně nechci tvrdit radikální opak ve smyslu, že by geny neměly vliv, ale spíše chci tvrdit, že pravda je někde mezi. Geny i proteiny hrají velkou roli při rozhodování.

Ale ani tato (epi)genetická úroveň nemusí být "diktátor". Osobně mám vědecky-kontroverzní názor, že to, co si myslíme, nemusí být zcela odříznuto od vlivu na čtení genů, ale že když třeba nově uvěříme nějakému názoru/ memu, tak to možná může (alespoň v některých případech) i nějakou nezanedbatelnou měrou charakteristicky ovlivnit způsob, jakým naše tělní buňky čtou své geny. Navíc naše tělo je složené z mnoha úrovní (orgánové soustavy, orgány, tkáně, buňky, mikrobiom, membrány, bílkoviny, molekuly, částice... a dle mého nelze vědecky vyloučit ani existenci a tím podíl svobodné vůle viz. druhá polovina článku "Ateismus/ věda má i rysy víry?") a ty úrovně těla se vzájemně ovlivňují různou proměnlivou těžko měřitelnou mírou (a věda prostě nemá nástroje, aby to vše dokázala současně pozorovat), takže to nejspíš fakt není tak, že by geny měly radikálně větší vliv než ostatní úrovně reality. A moc parazitů (návaznost na toxoplasmu z úvodu) je založená i na tom, že mají tělo - nejsou to jen samotné geny, plánkem traktoru nezoráš pole, :D.

A ještě další protiargument k tomu, že geny ovlivňují naše chování mnohonásobně víc než cokoliv jiného: když dítě zažije něco silně traumatického (ani to nemusí být vyvolané organismy, může to být třeba smrt rodičů vlivem přírodní katastrofy (běda, kdo zkusí tvrdit blbost, že všechny přírodní katastrofy jsou důsledek rozšířeného fenotypu, resp. vedlejší důsledek genů, :D )), tak to zásadně ovlivní jeho chování a bylo by absurdní vykládat to tak, že to není vlivem té katastrofy, ale především vlivem genů, které na ni umožnily takto reagovat.

Překážka ke změně myšlení dle mého nebývá tolik na straně genů jako spíše na straně prošlapaných nervových drah, které jsou jako do asfaltu vyjeté koleje na silnici (a nedostatek bdělosti to posiluje s tím, že ale i z bdělosti lze udělat zvyk). Jednovaječná dvojčata vyrůstající v radikálně mnohohlediskově odlišných podmínkách by dle mého dospěla v relativně radikálně odlišné jedince navzdory společnému genomu.

2) Komplementarita sobectví-spolupráce: (Syntéza 13.3.17 + 15.3.17.)
Nejspíš někdy mezi lety 2010 a 2011, při hledání informací o neodarwinismus, jsem narazil na zajímavě provokativní tvrzení (viz. později v tomto odstavci), ale už přesně nevím, kde jsem to četl a zda byl autorem právě Richard Dawkins (nebo Blackmore Susan či někdo úplně jiný). (Pokud budeš přesně vědět, odkud myšlenka je, napiš mi to prosím.) Ale jelikož mým záměrem není pošpinit autora oné myšlenky, ale poukázat na nedokonalost té myšlenky pocházející ze spektra neodarwinismu, tak už nebudu ztrácet další hodinu dohledáváním zdroje a uvedu to bez autora tak, jak si to pamatuji: altruismus/ spolupráce neexistuje, protože ve skutečnosti to je maskované sobectví za účelem bezohledného šíření genů. Základ myšlenky je nejspíš od Dawkinse, ale nemám jistotu, že právě on to napsal tak radikálně.

Podle myšlenky neexistence spolupráce jsou sobečtí i mravenci, kteří obětují život za mraveniště, protože to prý je nástroj šíření svých genů skrze příbuzné. Ale to mi mj. připadá jako zaměňovat příčinu a následek, protože z hlediska (neo)darwinismu je nejprve náhodná evoluční novinka a ta je teprve pak selektována přirozeným výběrem. Takže z tohoto hlediska mravenci, bez vědomí následků, nejdřív začali spolupracovat tím svým eusociálním způsobem a až čas ukázal, že jim to zvyšuje úspěšnost (to mi připadá reálné). A kdyby mi nějaký zastánce té myšlenky chtěl oponovat ve smyslu, že mravenci možná nejprve na genetické úrovni nějakým záhadným způsobem přemýšleli, jak zvýšit svou pravděpodobnost na přežití a vlivem toho objevili onu komplexní spolupráci vrytou do genů, tak by zas protiřečil neodarwinismu (místo aby ho takto obhajoval), podle kterého je celé tělo řízeno náhodně mutujícími geny a žádná živá bytost je nedokáže cíleně řídit.

Také je otázkou, jak by třeba anonymní darování peněz na charitu mohlo být sobecké, když tím člověk nepodporuje geny svých příbuzných. A obzvlášť iracionální je z hlediska neodarwinismu třeba pomáhání cizím tělesně postiženým lidem či zvířatům z ulice. Ani se nedivím, že jsem od neodarwinistů zatím neslyšel nic o charitě apod., protože by z hlediska svých názorů nejspíš museli minimálně v některých případech přiznat, že je to v podstatě choroba lidstva, čímž by si přidělali spoustu dalších odpůrců.

Kdyby se uznalo, že spolupráce neexistuje, tak by sobectví nemělo konkurenci. A z hlediska sobeckého šíření genů by dávalo smysl vyhubit vše, bez čeho dokážeme žít, aby třeba zvířata nezabírala prostor, kde by mohli žít lidé. Neodarwinismus tedy lze zneužívat k obhajobě zabíjení orangutanů, aby se produkovalo víc palmového oleje (ve smyslu, že orangutani hold neobstávají v evolučním boji s lidmi). Dával by smysl i ten návrh na zrušení nedotknutelnosti národních parků v ČR. Ale snad nemusím vysvětlovat, že by to vše byla blbost.

Navíc snažit se vše vysvětlit pomocí jediného hlediska (v rámci tohoto článku mám na mysli hl. sobectví a neodarwinismus) je v rozporu s komplementárním myšlením Nielse Bohra (jednoho z nejgeniálnějších vědců 20. století, který jako první dal dohromady možnou interpretaci kvantové mechaniky a vyhrával diskuse s Einsteinem). Podle (mé oblíbené) komplementarity k plnohodnotnému pochopení čehokoliv nestačí jeden úhel pohledu, ale je potřeba víc různých, které se vzájemně doplňují. Každé hledisko vysvětluje nějakou část pozorovaného fenoménu, ale žádné hledisko nedokáže vysvětlit všechno. Sobectvím nelze správně vysvětlit spolupráci.

Podobný nesmysl by bylo prohlásit sobectví za neexistující s odůvodněním např., že je to ve skutečnosti spolupráce, protože jsme všichni nedílně propojeni, takže když pečujeme o vlastní blaho, tak tím nutně pomáháme zbytku celku světa. Takže dle mého spolupráce a sobectví koexistují a to v různých rovinách v různém proměnlivém těžko měřitelném poměru. A odmítání existence spolupráce považuji za nadměrné aplikování Occamovy břitvy.

A na závěr bych dal spekulaci o možnosti částečné konspirace kolem R. Dawkinse (pro info.: podle thoughtleaders.world byl roku 2016 čtvrtým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi). Vzhledem k tomu, že Dawkinsovi názory (dle mého minimálně některé fachiotické - vzniklé zastíněním jeho specializací) jsou dobře použitelné k obhajobě sobectví, tak jeho popularita může být do určité míry vysvětlitelná i tím, že hraje do karet boháčům a vládnoucích elit obecně. Kdo má peníze/ moc, tak je pravděpodobně sobec, který nechce klesnout v hierarchii a rád podpoří vědce, kteří nějak přispívají k propagaci sobectví.

Ale protiváhou jsou ti, kteří podporují spolupráci a ti by teoreticky měli být úspěšnější než radikálnější sobci, takže se zas tak nedivím, že třeba současný Dalai Lama byl podle thoughtleaders.world roku 2016 druhým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi (po papeži Františkovi, o jehož názory se sice moc nezajímám, ale nedivil bych se, kdyby podporoval spolupráci). Aby tato zmínka nevypadala, že jsem jednoznačně na straně Dalajlámy, tak doplňuji, že kdybych hledal, tak bych nejspíš našel něco, na čem bychom se neshodli, ale to už odbočuji.

PS
: Nakonec bych ještě rád zmínil můj vizionářský komentář (rovněž oponování neodarwinismu), který jsem v návaznosti na uživatele "The Magister" zmínil v diskusi u mého komentáře u videa "Naprosto retardovaný - Vědění a Věda" od Martina Roty (který dle mého šíří rozum pomocí emocí, což je potřeba).

Podle tzv. centrálního dogma molekulární biologie proteiny nemají šanci ovlivnit genetickou rovinu. Ale dle mého teoreticky může existovat jakási dosud nerozpoznaná synergická/ emergentní inteligence eukaryotické buňky, která by se třeba mohla logickým způsobem podílet na redukci 2 sad chromozomů na jednu a tím v podstatě zásadně ovlivňovat genetiku potomků (šlo by i o porušení Weismannovy bariéry). A mám pocit, že biosémantici k takovému objevu směřují, i když je to zatím v plenkách...

Autor článku: Sebastián Wortys