čtvrtek 25. května 2017

Všehosmysl (17.11.15)

Úvod
Nedlouho před vydáním mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (ještě během crowdfundingové kampaně) jsem se rozhodl napsat a vložit do knihy jakýsi pokus o komplexnější podstatu mé alternativní filosofie (dokončený 17.11.2015). Má to být celostní syntéza mnoha myšlenek, s mou interpretací smyslu veškerého života v základu a s trochou nadsázky by se dalo říct, že je to i můj pokus o alternativní "teorii všeho" (ve smyslu širším než fyzikálním a přesněji řečeno "hypotéza všeho").
   Nechci rozhodně tvrdit, že to je přesný/ pravdivý popis reality, ale spíše si myslím, že to stojí za přečtení a zvážení jako inspirace pro další úvahy o podstatě všeho. Nelze tvrdit, že bych tomu všemu věřil, ale spíše lze tvrdit, že mi to připadá jako možná alternativa k mainstreamovým teoriím a hypotézám, jejichž části mohou, ale nemusí být pravdivé.
   Co se ti z mého textu bude zamlouvat, to si zkus konstruktivně kritizovat (ideálně až při druhém čtení). A s čím nebudeš souhlasit, u toho se zkus zamyslet, jak by to mohla být pravda, a nezapomínej, že nesouhlas s částí nezamítá nutně vždy celou komplexní hypotézu.
   V redukované verzi jsem tento text uvedl už v článku "Citáty z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie v metru" v části „Stvořil ŽIVOT svůj rodný wesmír?“.
   Také upozorňuji, že v tomto znění to nejspíš bude (asi jen s nevelkými úpravy) v druhém dílu knihy Wesmírný omyl, takže kdo nemá rád spoilery, ten tady zatím končí.

Samotný text:
V Neexistenci dle mého jakoby platí: aby mohlo cokoli existovat, musí to být stvořeno něčím jiným než Neexistencí, i kdyby to mělo být ono samo.
   Tak na hypotetickém Počátku je svobodovolné Vědomí. Proč to? Část vysvětlím před závěrem a část hned. Zkušenost (sebe)uvědomění nelze uspokojivě vysvětlit nějakým mechanickým principem, takže nejspíš existuje fundamentální Vědomí, které musí mít nějaký důvod vůči Celku a nejlogičtějším je dle mého svobodná vůle (vnímání je neoddělitelně spojeno s volbou). A to i proto, že aby Celek byl schopný existence, musí být smysluplný. (Ale) kdyby bylo vše předem jasné,
  •  nemělo by smysl to dělat.
  •  nějakým způsobem by to existovalo od Počátku a nebyl by důvod a možná ani možnost, aby plynul čas, což se však očividně děje (nezávisle na tom, jak přesněji si to definujeme).
   Ačkoli teoreticky existují všechny uskutečnitelné Počátky, tak jelikož na Počátku našeho Celku je pravděpodobně svobodovolné Vědomí, nevzniknou hned všechny uskutečnitelné wesmíry (jak by se z hlediska determinismu stalo dle 1.ho odstavce).
   Vědomí na Počátku nejprve pohlédlo samo na sebe, a jelikož je svobodné, libovolně měnilo svůj stav. Což (hl. při 1.m pobytu v Počátku) vedlo k nepředpovídatelnému utrpení, takže na základě experimentálního sebepozorování začalo tvořit zkušenost, kterou se utrpení snaží vyhýbat či ho alespoň eliminovat.
   Tou zkušeností je neustále zdokonalovávaný aktuálně-Všeobsažný princip,
  •  což je inteligentní nástroj Vědomí a předobraz pravých částic, ze kterých je utkaný časodimenzoprostor, a jejich aktuálně vyplněné stavy jsou to, čemu říkáme hmota.
  •  který omezuje kdysi téměř absolutní svobodu (determinismus je výtvor svobody). Celek je komplementarita determinismu a svobodné vůle (ta je maskovaná zprostředkovaností).
   Jelikož Vědomí omrzela samota, skrz Všeobsažný princip (přesněji rozměr vědomí) se začalo iluzorně dělit na jednotlivá vědomí (mj. ty a já, Vědomí je naší nejhlubší podstatou). Následnými zkušenostmi časem dospělo k takové podobě Všeobsažného principu, jež umožňuje náš wesmír.
   Ten je natolik inteligentní, že usnadňuje samovolný vznik života a jako výukový program mu poskytuje z5nou vazbu, vlivem které se evolučně zdokonaluje. Časem vznikly nervové soustavy, do kterých Vědomí vstupuje právě jako jednotlivá vědomí. Ta si polo-svobodnou interakcí s wesmírem pěstují svou duši (evoluce se posunula na úroveň vědomí), která je částečkou Všeobsažného principu, čímž každý trošičku přispívá k jeho zdokonalovávání. Naše konání je přemýšlením wesmíru.
   V současnosti by se naší společností měl rozšířit myšlenkopocit, že každý je nedílnou součástí jediného propojeného Celku, který nás mj. učí, že škodit ostatním (vč. přírodě) znamená zprostředkovaně škodit sobě v blízké budoucnosti (a do vzdálenější se po smrti vrátíme).
   Toto uvědomění vede k zodpovědnosti, pročež se člověku zachce k ostatním chovat tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. A aby mu to šlo co nejlépe, začne se věnovat osobnímu rozvoji.
   V další fázi vývoje bychom dle mého měli začít hledat nejlepší cestu k realizaci přirozené mnohobytosti (příroda planety jako jeden super--inteligentní/organizmus). Jednotlivci by pak mohli dočasně propojovat přímo své nervové soustavy a bezeslovnou myšlenkopocitovou komunikací by značně pokleslo nedorozumění. Většina povrchu planety by byla protkaná nervovými soustavami spojenými s rostlinami a datamozky do jedné sítě, na kterou by se mohli napojovat jednotlivci, a celek by tvořil kolektivní vědomí zastřešující planetu.
   Vyšší rozkladači organických látek by začali být fotosyntetičtí, nebo by přijímali ATP (bioenergické molekuly) a živiny (do značné míry recyklované na úrovni jedince) uvolňované neurostlinami (ty by mj. byly schopné syntetizovat libovolné nástroje), čímž by skončilo utrpení ze sebekanibalismu přírody.
   Planetární mnohobytost se začne rozmnožovat do okolí, evolucí wesmíru budou vznikat stále komplexnější struktury života, až se celý wesmír spojí do jediné sítě novo-neuronů. Tím jednotlivá vědomí s pomocí Všeobsažného principu skrz wesmír splynou znovu do Vědomí, nejdokonalejší formy života, které takto zprostředkovaně vyvolalo sebestvoření.
   Život se tak stane wesmírem, čistým zrcadlem, které Vědomí umožní vidět sebe a Všeobsažný princip takové, jací doopravdy jsou. Toto poznání Vědomí umožní stvořit nový wesmír dle svých představ a to tak, že si zvolí výchozí nastavení Všeobsažného principu (možná ho i kvalitativně vylepší) a skrz něj se rozpráší na částice nového wesmíru (nebo wesmírů), které se o5 spojí na hmotu, život, vědomí, Vědomí a pořád dokola…
    Prabuňka je zárodek Vědomí, které je tvůrcem wesmíru, jenž usnadnil její vznik. Vědomí a wesmír vzájemně umožňují svou existenci a jsou živá perpetuum mobile existence.
   Jelikož z hlediska svobodné vůle budoucnost není zcela jasná, tak dokud existuje možnost, že daný wesmír odůvodní svou existenci (resp. existenci Vědomí, které ho stvořilo), existuje.
   Díky svobodné vůli po (opakovaném) návratu Vědomí do Počátku čas nezmrzne ani se nebude totožně opakovat historie, ale donekonečna budou vznikat nové jedinečné wesmíry.
   Pokud se Vědomí v nějakém wesmíru už rozhodlo nerozprášit se a našlo další podobně vyspělé wesmíry, mohli se (a dál mohou) jako buňky spojovat do ještě vyšších struktur a Wšehomír/ Celek by tedy byl jeden mnohowesmírný organismus (stačila by i koexistence více wesmírů spojených skrz Vědomí, popř. i Všeobsažný princip), jedna bytost v mnoha tělech, jsme součástky "Boha".
   Smysl veškerého života se pak odvíjí z hlediska na tuto mnoho-hypotézu. A když to vezmu z mého aktuálního hlediska, tak smyslem veškerého života je umožňovat existenci co nejdokonalejšího světa (vhodný pro něj, minimalizace utrpení), ve kterém však současně jedinci mohou co nejsvobodněji volit smysl svého života/ sebenaplnění.

čtvrtek 20. dubna 2017

Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?

Dnes dopoledne jsem nabídl Antonínu Dolákovi, aby si přečetl nějaký můj filosofický článek (a reagoval na něj, nejlépe videem). Přečetl si "Ateismus/ věda má i rysy víry?" a pak jsme si vyměnili několik názorů kolem determinismu a svobodné vůli, ke které jsem v polovině toho článku odbočil (doporučuji přečíst před přečtením následujícího textu). Tak jsem vytvořil další formulaci mé kontroverzní hypotézy o koexistenci pravé svobodné vůle a determinismu. (Zkouším se na tu problematiku dívat komplementárně.)

   Kdyby existovala svobodná vůle (v indeterministickém smyslu jako fundamentální jev úzce související s vědomím), tak by dle mého nejspíš byla víceméně protikladem logiky (což mimochodem neznamená, že by musela pokaždé nutně vést k jinému výsledku), protože
  • takovou svobodnou vůli by nejspíš nešlo redukovat na princip, takže její podstata by byla nepochopitelná.
  • logika souvisí víc s determinismem než indeterminismem.
A svobodná vůle by navíc byla nejspíš mnohem méně komplexní než lidský rozum. Takže lze předpokládat, že by svobodná vůle "mluvila jiným jazykem" než zbytek mozku.

   Kdyby po částečně svobodovolném člověku někdo chtěl, aby stisknul libovolné ze 2 tlačítek, tak tento impulz by se dle mého v jeho mozku zpracovával deterministicky (rozumem/ co nejčistší logikou) a současně by ten impulz došel (v nějaké rozumem přeložené formě) i k svobodné vůli, která by na něj reagovala indeterministickým způsobem (totožný vstup zde může vést k odlišným výstupům), ale jakoby v jiném jazyku, který je nejprve potřeba zase přeložit do determinismu.

   Žádný z výstupů těchto dvou metod by dosud nebyl realizován a až rozum by víceméně deterministicky rozhodl, co se pak stane. Pokud by to tak nějak podobně fungovalo, tak by šlo předpovídat chování (po zadání stimulu a před dokončením rozhodování), i kdyby někde uprostřed procesu rozhodování figuroval faktor indeterminismu. Člověk by, vlivem rozumu, váhal ještě alespoň chvíli poté, co by svobodná vůle řekla svůj názor a až po posledním slovu rozumu by vědomí bylo dodatečně informováno o výsledku. Připadá mi to jako zásadní postřeh a chápu, že deterministy to může naštvat.

   Jináč mi připadá logické, aby právě rozum měl vždy poslední slovo. Přirozený výběr by nejspíš eliminoval ty, u kterých by poslední slovo měla svobodná vůle, protože je pravděpodobnější, že v divočině (kde dlouho pobývali naši předkové) bude úspěšnější generacemi osvědčená taktika než kreativita spolu-založená na svobodné vůli. Ale podíl svobodné vůle by nevymřel ani v divočině, protože naši předkové občas měli i klid, během kterého by se občas ke slovu dostala i kreativita umocněná svobodnou vůlí. Teoreticky se mohla uplatnit i v situacích, kdy jedinec chtěl nepředvídatelným chováním zmást nepřítele.

   Netvrdím, že rozhodování musí fungovat tak, jak píšu (hlavně) v před-předchozím odstavci, ale spíše se tím snažím ukázat teoretickou možnost, se kterou dosavadní experimenty (kterými deterministé chtěli vyvrátit svobodnou vůli) vůbec nepočítaly a z tohoto hlediska jejich závěry o neexistenci svobodné vůle nemohou být jednoznačné (jak jsou běžně vykládány). Netvrdím zde vyloženě, že svobodná vůle musí existovat, ale spíše tvrdím, že dosavadní experimenty ji nedokážou vyvrátit zcela. Dle mého ve skutečnosti vyvrací jen to, že by svobodná vůle nebyla regulovaná rozumem (což nepovažuji za překvapení).

   A pokud si někdo myslí, že dosavadní experimenty dokázaly jednoznačně vyvrátit svobodnou vůli, tak by musel předpokládat, že svobodná vůle není regulovaná rozumem, což ve vědě považuji za hrubě naivní iracionální neodůvodněný předpoklad. Na tom nelze založit věrohodný experiment. A pokud by to někdo chtěl tvrdit, tak je to podobné, jakoby Démokritos řekl: "Sorry, že nemáme CERN, tak musíme věřit tomu, že nejmenší částice je to, co vznikne rozbíjením zrnka písku pomocí kamenu a ono to vyjde nastejno jako CERN."

   Kdyby někdo chtěl skutečně věrohodně vyvrátit svobodnou vůli (člověka), tak by podle mého musel (na základě zmapování stavu všech neuronů v mozku izolovaném od ostatních stimulů) předpovědět rozhodnutí mozku před zadáním úkolu (nejprve by ten úkol zadal simulaci mozku a získal deterministickou reakci). Takovýto experiment by byl pochopitelně neetický (sofistikovaná lobotomie člověka) a v současnosti nerealizovatelný. A je otázkou, zda někdy vůbec budou technologie na to, aby podstata stavu všech neuronů v mozku byla stejná během jeho mapování a i během skutečného položení otázky.

   Rovněž je otázkou, zda by se (v případě "úspěšnosti" zmíněného typu experimentu) neobjevila nová kritika, která by do hry zase vrátila možnost svobodné vůle.


Dodatky z 24.4.2017 (rozepsané už 21.4.17):

Svobodná vůle nemusí být nutně iracionální zcela. Teoreticky může mít jakousi indeterministicky víceznačnou "(anti)logiku" (trvalá koexistence více přijatelných možností, mezi kterými by si volila), která by ze svého hlediska dávala smysl. Případná svobodná vůle by navíc nejspíš nebyla sama o sobě schopná pochopit svět a minimálně z tohoto důvodu by u ní nejspíš nešlo očekávat čistě racionální reakce.

Co se týče spojení případné svobodné vůle s determinismem, tak podle mé intuice by se v určité množině stavů částice mohla chovat dle determinismu a v jiné určité množině stavů dle svobodné vůle. Svobodná vůle by nejspíš (vzhledem ke své lokalizaci do živého) vyžadovala tzv. dynamickou rovnováhu s relativně velmi nízkou entropií/ vysokou komplexností. Čím "vybroušenější" stav částice a jejího okolí/ kontextu, tím pravděpodobněji by se přepnula na svobodnou vůli. (Odpovídalo by to navíc tomu, že v čím větší jistotě žijeme, tím víc a větších "blbostí" si můžeme dovolit dělat, aniž by to vyvolalo naší smrt.) Teoreticky by v neuronech mohly být speciální makromolekuly (nebo třeba emergentní struktury z více makromolekul), které by jako jednu ze svých funkcí měly spojení se svobodnou vůlí.

Dodatek z 5.5.17 - Politická metafora na svobodnou vůli: Tvrdit, že jste (pomocí vědy) o několik sekund předpověděli něčí chování, takže jednoznačně neplatí svobodná vůle, je jako tvrdit, že když někdo spočítá výsledky politických voleb rychleji než příslušné úřady, tak tím dokázal, že nikdo z voličů si nehodil kostkou, což je nesmysl.




neděle 19. března 2017

Decentralizovanost zdroje chování a komplementarita sobectví-spolupráce

12.3.2017 jsem si dopoledne zapsal, že bych mohl zhlédnout Hyde Park Civilizace s Jaroslavem Flegrem a odpoledne mi jistý člověk shodou náhod poslal odkaz na video "Je naše vědomí opravdu jen naše? | Jaroslav Flegr | TEDxPrague". V první polovině Flegr hovořil o jádru svého výzkumu, resp. jak paraziti toxoplasma gondii ovlivňují chování jiných organismů. A v druhé polovině to zobecnil a v podstatě řekl, že lidské chování je řízeno především geny a víceméně vůbec ne morálkou, protože ta je dle něj ve skutečnosti flexibilní způsob, jakým si vysvětlujeme to, jak nás geny řídí. Dle mého však jde o ne-komplementární přístup, který fachioticky zveličuje význam toho, čím se Flegr zabývá.

Na odkaz jsem reagoval téže den v soukromých zprávách (což jsem pak zestručnil na komentář u toho videa) a pak ještě 13.3.17 a 15.3.17 v následné diskusi, z níž jsem mé názory přepsal na tento článek. Nejprve se zaměřím hlavně na otázku zdroje chování a pak na problematiku sobectví a spolupráce.

1) Decentralizovanost zdroje chování: (Z 12.3.17.)
Podle neodarwinistů jsou geny zjednodušeně "diktátoři", kteří řídí organismy, ale podle biosémantiků jsou geny spíše jakési "recepty" v nečinné "kuchařce" zvané genom (DNA/ RNA jednoho organismu), ze které si buňky vybírají recepty na tvorbu ("polotovarů") těch proteinů, o kterých si "myslí", že se jim zrovna hodí. A to je dle mého o něco víc blíž realitě, mj. protože samotná DNA/ RNA se neumí hýbat narozdíl od mnoha jiných komponent buňky, která ji interpretuje. Podle epigenetiky buňky (i bakteriální) umí dle potřeby mj. jakoby "přeškrtnout" libovolný gen (tím že na něj navážou methylový zbytek (molekulu), který brání číst ho) a pak se podle něj neřídí. Ale nejspíš ví, co je tam napsané a mohou ho zas zapnout, pokud je potřeba vařit podle něj.

Neodarwinismus vs epigenetika a biosémantika.Samozřejmě, že interpretace genomu je nějak limitovaná tím, co genom obsahuje, ale je to relativně velká "kniha" obdobně jako Bible, která za svou existenci měla tolik různých výkladů, že se tam krom lásky vešlo i mj. otroctví a války v podobě křížových výprav. A u genetického kódu tomu nemusí být jinak. Tím rozhodně nechci tvrdit radikální opak ve smyslu, že by geny neměly vliv, ale spíše chci tvrdit, že pravda je někde mezi. Geny i proteiny hrají velkou roli při rozhodování.

Ale ani tato (epi)genetická úroveň nemusí být "diktátor". Osobně mám vědecky-kontroverzní názor, že to, co si myslíme, nemusí být zcela odříznuto od vlivu na čtení genů, ale že když třeba nově uvěříme nějakému názoru/ memu, tak to možná může (alespoň v některých případech) i nějakou nezanedbatelnou měrou charakteristicky ovlivnit způsob, jakým naše tělní buňky čtou své geny. Navíc naše tělo je složené z mnoha úrovní (orgánové soustavy, orgány, tkáně, buňky, mikrobiom, membrány, bílkoviny, molekuly, částice... a dle mého nelze vědecky vyloučit ani existenci a tím podíl svobodné vůle viz. druhá polovina článku "Ateismus/ věda má i rysy víry?") a ty úrovně těla se vzájemně ovlivňují různou proměnlivou těžko měřitelnou mírou (a věda prostě nemá nástroje, aby to vše dokázala současně pozorovat), takže to nejspíš fakt není tak, že by geny měly radikálně větší vliv než ostatní úrovně reality. A moc parazitů (návaznost na toxoplasmu z úvodu) je založená i na tom, že mají tělo - nejsou to jen samotné geny, plánkem traktoru nezoráš pole, :D.

A ještě další protiargument k tomu, že geny ovlivňují naše chování mnohonásobně víc než cokoliv jiného: když dítě zažije něco silně traumatického (ani to nemusí být vyvolané organismy, může to být třeba smrt rodičů vlivem přírodní katastrofy (běda, kdo zkusí tvrdit blbost, že všechny přírodní katastrofy jsou důsledek rozšířeného fenotypu, resp. vedlejší důsledek genů, :D )), tak to zásadně ovlivní jeho chování a bylo by absurdní vykládat to tak, že to není vlivem té katastrofy, ale především vlivem genů, které na ni umožnily takto reagovat.

Překážka ke změně myšlení dle mého nebývá tolik na straně genů jako spíše na straně prošlapaných nervových drah, které jsou jako do asfaltu vyjeté koleje na silnici (a nedostatek bdělosti to posiluje s tím, že ale i z bdělosti lze udělat zvyk). Jednovaječná dvojčata vyrůstající v radikálně mnohohlediskově odlišných podmínkách by dle mého dospěla v relativně radikálně odlišné jedince navzdory společnému genomu.

2) Komplementarita sobectví-spolupráce: (Syntéza 13.3.17 + 15.3.17.)
Nejspíš někdy mezi lety 2010 a 2011, při hledání informací o neodarwinismus, jsem narazil na zajímavě provokativní tvrzení (viz. později v tomto odstavci), ale už přesně nevím, kde jsem to četl a zda byl autorem právě Richard Dawkins (nebo Blackmore Susan či někdo úplně jiný). (Pokud budeš přesně vědět, odkud myšlenka je, napiš mi to prosím.) Ale jelikož mým záměrem není pošpinit autora oné myšlenky, ale poukázat na nedokonalost té myšlenky pocházející ze spektra neodarwinismu, tak už nebudu ztrácet další hodinu dohledáváním zdroje a uvedu to bez autora tak, jak si to pamatuji: altruismus/ spolupráce neexistuje, protože ve skutečnosti to je maskované sobectví za účelem bezohledného šíření genů. Základ myšlenky je nejspíš od Dawkinse, ale nemám jistotu, že právě on to napsal tak radikálně.

Podle myšlenky neexistence spolupráce jsou sobečtí i mravenci, kteří obětují život za mraveniště, protože to prý je nástroj šíření svých genů skrze příbuzné. Ale to mi mj. připadá jako zaměňovat příčinu a následek, protože z hlediska (neo)darwinismu je nejprve náhodná evoluční novinka a ta je teprve pak selektována přirozeným výběrem. Takže z tohoto hlediska mravenci, bez vědomí následků, nejdřív začali spolupracovat tím svým eusociálním způsobem a až čas ukázal, že jim to zvyšuje úspěšnost (to mi připadá reálné). A kdyby mi nějaký zastánce té myšlenky chtěl oponovat ve smyslu, že mravenci možná nejprve na genetické úrovni nějakým záhadným způsobem přemýšleli, jak zvýšit svou pravděpodobnost na přežití a vlivem toho objevili onu komplexní spolupráci vrytou do genů, tak by zas protiřečil neodarwinismu (místo aby ho takto obhajoval), podle kterého je celé tělo řízeno náhodně mutujícími geny a žádná živá bytost je nedokáže cíleně řídit.

Také je otázkou, jak by třeba anonymní darování peněz na charitu mohlo být sobecké, když tím člověk nepodporuje geny svých příbuzných. A obzvlášť iracionální je z hlediska neodarwinismu třeba pomáhání cizím tělesně postiženým lidem či zvířatům z ulice. Ani se nedivím, že jsem od neodarwinistů zatím neslyšel nic o charitě apod., protože by z hlediska svých názorů nejspíš museli minimálně v některých případech přiznat, že je to v podstatě choroba lidstva, čímž by si přidělali spoustu dalších odpůrců.

Kdyby se uznalo, že spolupráce neexistuje, tak by sobectví nemělo konkurenci. A z hlediska sobeckého šíření genů by dávalo smysl vyhubit vše, bez čeho dokážeme žít, aby třeba zvířata nezabírala prostor, kde by mohli žít lidé. Neodarwinismus tedy lze zneužívat k obhajobě zabíjení orangutanů, aby se produkovalo víc palmového oleje (ve smyslu, že orangutani hold neobstávají v evolučním boji s lidmi). Dával by smysl i ten návrh na zrušení nedotknutelnosti národních parků v ČR. Ale snad nemusím vysvětlovat, že by to vše byla blbost.

Navíc snažit se vše vysvětlit pomocí jediného hlediska (v rámci tohoto článku mám na mysli hl. sobectví a neodarwinismus) je v rozporu s komplementárním myšlením Nielse Bohra (jednoho z nejgeniálnějších vědců 20. století, který jako první dal dohromady možnou interpretaci kvantové mechaniky a vyhrával diskuse s Einsteinem). Podle (mé oblíbené) komplementarity k plnohodnotnému pochopení čehokoliv nestačí jeden úhel pohledu, ale je potřeba víc různých, které se vzájemně doplňují. Každé hledisko vysvětluje nějakou část pozorovaného fenoménu, ale žádné hledisko nedokáže vysvětlit všechno. Sobectvím nelze správně vysvětlit spolupráci.

Podobný nesmysl by bylo prohlásit sobectví za neexistující s odůvodněním např., že je to ve skutečnosti spolupráce, protože jsme všichni nedílně propojeni, takže když pečujeme o vlastní blaho, tak tím nutně pomáháme zbytku celku světa. Takže dle mého spolupráce a sobectví koexistují a to v různých rovinách v různém proměnlivém těžko měřitelném poměru. A odmítání existence spolupráce považuji za nadměrné aplikování Occamovy břitvy.

A na závěr bych dal spekulaci o možnosti částečné konspirace kolem R. Dawkinse (pro info.: podle thoughtleaders.world byl roku 2016 čtvrtým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi). Vzhledem k tomu, že Dawkinsovi názory (dle mého minimálně některé fachiotické - vzniklé zastíněním jeho specializací) jsou dobře použitelné k obhajobě sobectví, tak jeho popularita může být do určité míry vysvětlitelná i tím, že hraje do karet boháčům a vládnoucích elit obecně. Kdo má peníze/ moc, tak je pravděpodobně sobec, který nechce klesnout v hierarchii a rád podpoří vědce, kteří nějak přispívají k propagaci sobectví.

Ale protiváhou jsou ti, kteří podporují spolupráci a ti by teoreticky měli být úspěšnější než radikálnější sobci, takže se zas tak nedivím, že třeba současný Dalai Lama byl podle thoughtleaders.world roku 2016 druhým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi (po papeži Františkovi, o jehož názory se sice moc nezajímám, ale nedivil bych se, kdyby podporoval spolupráci). Aby tato zmínka nevypadala, že jsem jednoznačně na straně Dalajlámy, tak doplňuji, že kdybych hledal, tak bych nejspíš našel něco, na čem bychom se neshodli, ale to už odbočuji.

PS
: Nakonec bych ještě rád zmínil můj vizionářský komentář (rovněž oponování neodarwinismu), který jsem v návaznosti na uživatele "The Magister" zmínil v diskusi u mého komentáře u videa "Naprosto retardovaný - Vědění a Věda" od Martina Roty (který dle mého šíří rozum pomocí emocí, což je potřeba).

Podle tzv. centrálního dogma molekulární biologie proteiny nemají šanci ovlivnit genetickou rovinu. Ale dle mého teoreticky může existovat jakási dosud nerozpoznaná synergická/ emergentní inteligence eukaryotické buňky, která by se třeba mohla logickým způsobem podílet na redukci 2 sad chromozomů na jednu a tím v podstatě zásadně ovlivňovat genetiku potomků (šlo by i o porušení Weismannovy bariéry). A mám pocit, že biosémantici k takovému objevu směřují, i když je to zatím v plenkách...

Autor článku: Sebastián Wortys

pátek 17. března 2017

3D-Mouchodlakova cesta 2016

3D-Mouchodlak na fazolové ovládání se narodil 22. března 2013 "odpadkovou abiogenezí" a jeho předlohou byl dvourozměrný obrázek, který si žije vlastním životem kulturního mutanta. 3D-Mouchodlak mě od roku 2013 často doprovází na cestách a v návaznosti na to vznikají cestovní videa.

Ačkoliv zánikem mého harddisku zanikl i rozpracovaný projekt videa 3D-Mouchodlakova cesta 2016, tak díky zálohám jsem měl základ projektu z roku 2015, kterému jsem upgradoval vizualizaci úvodu a vyměnil závěr. Některé záběry smrt HDD sice nepřežily, ale naštěstí snad žádný z těch nejzajímavějších.

Na první pohled se video může zdát jako nahodilá sekvence nesouvislých záběrů, ale ve skutečnosti jsem to pečlivě promýšlel několik dnů tak, aby v tom bylo ukryto co nejvíc myšlenek. O to víc zhlédnutí podporuje analogické myšlení a stimuluje epistemologický anarchismus (viz. úvod).

Jako dosud každý rok, i tentokrát je video o něco delší a dle mého i kvalitnější (mj. nejspíš vzrostl poměr metafor/ analogií vůči kontrastům/ paradoxům), tak doufám, že tě zaujme.



Pokud jsi už video zhlédnul a chceš o něm vědět víc, tak si můžeš přečíst různorodou směsku mých interpretací vybraných střihů.

0:33 - 0:36: Záběr lidí kalících v bahništi + poklidní plameňáci vyjadřuje, že lidé se občas dokážou chovat divočeji než některá zvířata.

0:36 - 0:38: Obraz Garden of evolution od Joseph Klibansky se může jevit jako utopický solarpunk, ale Hundertwasserova nejlepší budova (ve formě geniálního městského samorostu) dokazuje, že je to realističtější, než se může na první pohled zdát, takže to má některý znaky simulakry.

0:39 - 0:42: Fotografii tohoto úctyhodného bizarního muže jsem na HumanArt zveřejnil černobíle i barevně, a proto ten vizuální efekt, který symbolizuje následující komplementaritu: Černobílá značí tíži jeho osudu a barevný je jeho přístup k němu. Následující záběr nedalekého krámku s mechanizovaným vyšíváním kýčovitých zástěr s vyprchávajícími náznaky folklórních ornamentů je vůči tomu bizarnímu muži v analogii i kontrastu. Analogie spočívá ve vyšívání a kontrast v přístupu. Muž tvoří, kdežto žena v krámku spíše replikuje. Je však potřeba uvědomit si i to, že takový krámek je stále mnohokrát lepší než jiné nabízející pochybnější suvenýry (které jsem však nenatočil, a tudíž nemohl dát ve videu do kontrastu).

0:42 - 0:45: Tato kombinace záběrů se principiálně opakuje i v některých dalších částech videa a vybízí k hledání vztahů mezi street artem (v pozici outsider art) a etablovaným uměním v galerii. Jsou opravdu všechna umělecká díla v galeriích kvalitnější než všechna pouliční? Osobně si to nemyslím (viz. některé pozdější střihy dle tohoto principu).

0:48 - 0:57: Je snazší cestováním inspirovat humanitní vědy, ale naštěstí jsem se nachomýtl i k situacím, ze kterých jsem poskládal inspiraci pro přírodní vědy. Nejprve jsem dal záběr promítané ISS, abych zdůraznil kontext a bylo pak zjevnější, že následující záběr je vizualizace struktury wesmíru (v souvislosti s níž uvádívám mé podobenství o CERNu), kterou jsem vztáhnul k promítané Mandelbrotově množině, což má naznačovat, že wesmír má některé rysy fraktálů, ale je v rovnováze s chaosem. Od wesmíru a fraktálu jsem přeskočil k želvičce, která vůči předchozím záběrům má symbolizovat živé a tím narážet na mé myšlenky v odstavci „Stvořil ŽIVOT svůj rodný wesmír?“ u článku Citáty z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie v metru. Současně mi to asociuje slova "odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec" z knihy Stopařův průvodce Galaxií.

0:57 - 1:01: Veřejně souložící želva obrovská je v kontrastu s církví (současně to je interpretovatelné jako vývoj od primitivnosti k víře), jejíž pomalé zanikání pak symbolizuje černobílé torzo kostela, po kterém následuje záběr záběru umělecké vizualizace srážky částic v CERNu. To značí vývoj od víry k vědě, ale následující záběr kamenného kruhu (po šibenici), tvarově analogického k detektoru v CERNu, má symbolizovat, že i věda má ve svém jádru zbytky víry, kterých se neumí zbavit.

1:06 - 1:22: 9 záběrů různých předmětů, které však mají společný základní tvar: kruh, do jehož středu se paprsčitě sbíhají úsečky (z toho 5 posledních tvarů jsou jízdní kola v různých stavech). Vlivem toho jsem si uvědomil, že každý fenomén má vůči zbytku světa mezi některými rovinami paradoxní vztah a mezi jinými rovinami analogický vztah. A paradoxy/ kontrasty bývají pravděpodobnější (snáze vznikající) než analogie.

1:22 - 1:28: Kontrast toho, jak lze využít plochy budov. Chátrající budova oživená uměním vs opravovaný monumentální kostel přelepený velkou reklamou na obuvní značku.

1:29 - 1:32: Kontrastem překrásně fantaskní sochy od Billio Nic s minimalistickými železnými sochy chci říct, že sochy vystavované v ulicích Prahy by mohly být daleko zajímavější. Dokonce i na vesnici lze očividně objevit mnohem zajímavější železné sochy než ty špičaté krychle v centru Prahy.

1:39 - 1:40
: Kontrast matematicky vyumělkovaného kostelu s moderní absurdně tvarovanou duhově barevnou budovou. Podobně bláznivých budov bych uvítal víc.

1:47 - 1:52: Člověk si řekne "hezký prales", ale pak dostane facku za vytěžování přírody vlivem přehnaného konzumu (symbolizovaný poutí) a je postaven před ekologické a morální otázky. Např.: Jak mohu přispět ke zvýšení ochrany přírody a k omezení konzumu? Po záběru pouti následuje varovný postapokaliptický výjev, jak by to mohlo dopadnout, kdybychom si na ty otázky odpovídali spíše špatně...

1:51 - 1:54
: Člověk si řekne "bordel". Hnusné náhodné harampádí, ale pak následuje obraz v galerii, který se tomu předchozímu záběru podobá a člověk si může položit otázku: Kde je přibližná hranice mezi bordelem a uměním? Lze ji definovat pomocí jediného hlediska, i když si uvědomíme, že některá náhodná/ nezáměrná uskupení (tzv. "náhodovzniklé umění") mají uměleckou hodnotu?

1:54 - 2:07
: Budova parlamentu, šachovnice promítaná na budovu se stejným štítem jako parlament, socha maňásků na prstech obří ruky (nejspíš metafora na manipulaci) a to završené unifikovanými zatrpklými postavičky. Ale tu náhle se cosi zvrátí a proces vede k rozvoji subkultur. Ghotyčka, jí podobná tvář na podobném místě v bizarním obrazu, malba ufonů, pomocí detektoru hran audio-vizualizovaný okraj člověka promítaný na zeď, bizarní budova... V podstatě tím naznačuji, že centralizovaná snaha o unifikaci může (v relativně svobodné zemi) paradoxně stimulovat tendenci k rozrůzňování.

2:09 - 2:13
: Čisté hezky pomalované popelnice vs haldy neuklizených odpadků v opuštěné budově.

2:13 - 2:18
: Vzácně překrásný moderní dům vs přemnožené fádní mrakodrapovité budovy vs krásná alternativní dřevostavba v divočině. Vypadá to, že ziskuchtivostí poháněný neo-funkcionalismus vytlačuje krásu z měst. Jak to vyřešit?

2:42 - 2:43
: Věneček z pampelišek bych raději viděl na kompostu, než ve smíšeném odpadkovém koši. To, že existují odpadkové koše, u kterých nejsou selektivní odpadkové koše, vlivem hloupých/ líných posiluje ekologickou krizi.

2:45 - 2:50: Skuteční štíři následovaní kostrou fiktivního tvora od Jana Švankmajera, pak Beeraffe (outsider art na evropském Woodstocku) a nakonec zase skutečné zvířátko. Příroda je inspirací pro rozvoj fiktivního světa, ale stejnak pak máme tendenci vracet se k ní.

2:50 - 3:02: Shluk záběrů městských samorostů.

3:14 - 3:18: Pouťová atrakce katapultu následovaná záchrannou službou v maringotce pro případ zranění artisty v cirkusu. K tomu mě napadá, že lidé žijící v relativní jistotě mívají absťák po adrenalinu a kompenzování může mít sebedestruktivní důsledky.

3:18 - 3:21: Maringotka s klaunem, který se připravuje na vystoupení a pak v podobné pozici zpustlá maringotka, o jejímž předchozím životě můžeme jen fantazírovat. Jisté je jen to, že koncem jejího života v ní byly uskladnění došky. Jaké jsou naše šance dohledávat ztracenou historii?

3:45 - 3:56: 7 záběrů různé tekoucí vody: kašna, fontány, vodopádek... Trochu to graduje a pak je záběr na hadici, která absurdně kape na zrezlou elektrodu u traktorové baterie a jako třešnička na dortu je zavlažovač, který stříká na zeď, :D. A mám pocit, že to šedé není jen odhalená omítka, ale i záplata, která řeší jen následek a ignoruje jeho příčinu. Příčinu, která vznikla obecněji vlivem toho, že centrální plánování nemá šanci bezchybně řídit celý svět. A když už jsem zmínil příčinu příčiny, tak bych ještě zmínil můj pojem "kauzalon", který je v kauzalitě analogií holonu, resp. něco, co je současně příčina i následek (vůči různým kauzalonům různě).

4:23 - 4:27: Laserová harfa sice přináší něco nového, ale vůči starým varhanám je to spíš degenerace.

4:35 - 4:38: Kombinace záběru poutě a plazů (nejspíš agam) v prodejních krabičkách naznačuje, jak konzum přetváří význam přírody na jakousi atrakci.

4:39 - 4:45: Zarostlé kameny jsou přirovnané k Hundertwasserově zarostlé architektuře a ta se překvapivě podobá jistému abstraktnímu obrazu, ve kterém je ukryto poprsí, jehož pozice shodou náhod koreluje s okny a jejich okolím na zdi v předchozím záběru. Je to náhodná podobnost, nebo se ten malíř (jehož jméno neznám) náhodou koukal na to samé, co já?

4:48 - 4:49: Pokud si mám vybrat, která z těch dvou věcí u cedulky je umělecké dílo, tak si volím spíš křovinořez, :D, a ne to stoličkovité cosi.

4:49 - 4:53: Imitace old school totemu následovaná moderním totemem na vesnici a nakonec "Pražský totem" s reklamy (na fast food a banku), které jakoby ukazují na Hrad. Reklamy, ke kterým se investoři modlí, aby jim přinesly víc peněz, než do nich vrazili. Podobně jako se u nás modlí čínští investoři mj. vlivem toho pána z Hradu.

5:05 - 5:16: Masový hrob skoro 7 000 sovětských vojáků, kteří pro SSSR převzali okupační štafetu Československa. Následuje pomník člověka, který si nenechal líbit, když SSSR s okupací přitvrdil. (ČR má jednoho Palacha, ale současný Tibet přes 140 a bohužel je to pořád málo na to, aby ČR neposilovala spolupráci s východní analogií SSSR.) Pohled na Hrad od zámečku tvaru a barvy srdce symbolizuje Havlovu vládu s ušlechtilými cíly, které však k realizaci potřebují dlouhodobější úsilí. Naše neschopnost pokračovat v jejich realizaci správným způsobem vede k negativismu a hrozí pomalý návrat totality. To však náhle utíná záběr anarchie z evropského Woodstocku, kde bývá skoro milión svobodně myslících lidí. A nakonec je záběr mikronárodu, který symbolizuje, že Systém možná směřuje k decentralizaci a současně je to narážka na mou chystanou povídku, ve které rozpracovávám mj. myšlenku, že postmoderna je dekonstrukcí moderny na celostnost...

5:28 - 5:33: Miminka krajty uvězněná v krabičkách, jejichž uspořádání se podobá střešnímu průhledu do obchodního domu a ten mříži nad opuštěnou oficiálně neexistující zatopenou budovou.

5:33 - 5:35: Kus náhrobního kamenu zabudovaný do dlažby. Funkcionalistický přístup k symbolu lidských ostatků, nebo umělecká recese?

5:42 - 5:47: Eskalátor v historické budově a monumentální okna kostelu kontrastující s obyčejnými okny přístavbičky kostelu. Z jednoho hlediska nevkusné zásahy, z jiného možná realistická řešení.

5:49 - 6:01: 2 značky práce bez práce a pak trocha dřiny pro ty chlastodárce a televizodárce nahoře, aby se neřeklo. Unaveni manuální realizací cizí myšlenky nemají vůle k tvoření vlastního života a raději se nekonstruktivně ožerou. Pak se stává, že se v lese objeví gauče, ale ve skutečnosti jsou od alternativních pastevců koz...

6:05 - 6:10: Hračky za výlohou. "Výloha", za kterou lidé pracují hlavou skrze notebooky. "Výloha" do života pokérovaného cirkusáka či cirkusačky. A nakonec průhledná piksla s typicky smotaným psohlavcem zeleným (had) za 9 900Kč. Celé to naznačuje, že lidé se k některým lidem občas chovají, jakoby lidé nebyli.

6:32 - 6:37: Dílo Chaluhy od Xénia Hoffmeisterové mi z mých záběrů a sociovalo rosnatku okrouhlolistou a nezvykle růžové technické osvětlení, u kterého by mě docela zajímal záměr vzniku, :D.

6:45 - 6:50: Sponzor festivalu: "Muzika od Play zadarmo!" Facka: operní pěvec na monitoru upevněném na vnější zeď opery. Druhá facka: harampádí. A nakonec fiktivní bordel z popsaných papírových lodiček v galerii.

6:50 - 6:51: Okrasná zelenina na náměstí mi připadá lepší než zdobit města toxickými květiny.

6:51 - 6:54: Českobudějovická instalace Vnímání je sice podstatou zajímavý nápad (změna způsobu vnímání kašny vlivem změny kontextu), ale mě osobně to znemožnilo kašnu vidět, protože jsme se tam objevili až po zavření domu umění, což byla jediná možnost přístupu pro lidi, kteří s sebou nenosí dlouhé žebříky nebo padáky. Také mi to překáželo ve výhledu z jedné strany náměstí na druhou a připadalo mi to jako zasadit technický most do historického centra (což jsem naznačil předchozím záběrem). Alespoň mám další zajímavou vzpomínku, i když spolu s ní obavu, jakým způsobem s tím materiálem za čtvrt miliónu pak bylo naloženo.

7:00 - 7:11: Schody do tajemné temnoty, po kterých následuje fantazírování - neznámo je zdroj inspirace.

Upozorňuji: to, že má interpretace videa Cesta 3D-Mouchodlaka 2016 je takováto, vůbec neznamená, že by to někoho jiného nemohlo inspirovat k jiným myšlenkám (stejně tak ostatní videa z této cestovní série).

Tento rok (2017) bude 3D-Mouchodlak cestovat už po páté, takže možná krom klasického sestřihu záběrů vytvořím i sestřih za dosavadních 5 let a sám jsem zvědavý, jaké analogie a paradoxy se vyjeví mezi jednotlivými roky.

Autor článku: Sebastián Wortys

čtvrtek 16. března 2017

Anarchismus jako součást komplementarity

YouTuber Lecram Neznámy mi dnes okomentoval video Cesta 3D-Mouchodlaka 2016 slovy: "Mám dotaz. Co tě tak láká na anarchismu?", tak jsem se trochu rozepsal a nakonec to hodil i sem do článku.

Děkuji za komentář, ;).

K epistemologickému anarchismu:
Vzhledem k tomu, že se snažím přemýšlet komplementárně (vzájemně doplňovat protikladná hlediska), tak mě před časem zaujala teorie epistemologického anarchismu (jeho zjednodušená interpretace viz. úvod videa), protože souvisí s mou cca 5 let starou představou o fungování kreativity. Dle mého je kreativita víceméně reagováním rozumu na absurdnosti/ chaos či svobodnou vůli (tyto jevy mohou rozum dočasně vykolejit, čímž může dojít třeba k neobvyklé rekombinaci metod, která se pak může v nějakém případě osvědčit). A kreativita je dle mého také jeden z předpokladů k řešení problémů... Takže pokud chceme úspěšně řešit problémy, tak dle mého krom vybroušeného rozumu potřebujeme i nějaké nezanedbatelné množství (minimálně částečných) absurdností. Proto jsem proti tendenci k bezohledné maximalizaci inteligence. I třeba tzv. genetický algoritmus ke svému fungování potřebuje "náhodu"...

Minimálně pro mě osobně tvorba toho videa byla inspirativní. Třeba jsem si (znovu)uvědomil, že paradoxy/ kontrasty jsou pravděpodobnější (snáze vznikající) než analogie. A snad už o tom videu brzo dopíšu článek.

K anarchistickému zenbuddhismu:
Možná reaguješ i na to, že v mém popisu mám aktuálně uvedeno, že jsem "anarchistický zenbuddhista". Vzhledem k tomu, že samotný zenbuddhismus je příkladem tzv. buddhistického anarchismu, tak "anarchistickým zenbuddhismem" mám na mysli, že si z různých forem buddhismu beru jen to, s čím se aktuálně ztotožňuji (tzn. nepřebírám ani vše co je v zenbuddhismu), což je dle mého i v souladu s údajnými Buddhovými slovy, že bychom neměli věřit všemu, co řekne jen proto, že to řekl právě on (což je v obecnější formě součástí vědecké metody, takže z tohoto hlediska každý pravý vědec je minimálně velmi malou mírou buddhista, :D). Z buddhismu si dál beru i třeba to, že je potřeba snažit se eliminovat utrpení... A neberu si z toho to, co se mi jeví jako podivná tradice/ kulturní balast.

K punku:
A kdybys náhodou třeba přes Bandzone.cz věděl i to, že krom spousty různých žánrů občas poslouchám i punk (který má k anarchismu dost blízko), tak jeho poslech používám k uvolnění/ vyladění občasných pocitů nadměrnosti byrokracie/ omezování ze strany státu (mj. viz. odstavec „SOLIDARITA bez papírování je ILEGÁLNÍ?“ v mém článku: http://swortys.blogspot.cz/2016/11/citaty-z-knihy-vtiposcifilo-zs-ofie-v.html ).

Obecně by se k tomu možná dalo říct, že se snažím být vyvažující protiváhou (kritizuji extrémní řád i extrémní anarchii), ;). Snažím se přispívat k hledání rovnováhy, která je dle mého nejlepší cestou ke štěstí, :o).

Autor článku: Sebastián Wortys