čtvrtek 7. září 2017

Vznik sci-fi kresby Strukturobot Rhizomorodný

Ve struktuře plné cyklů těžko hledat jednoznačný začátek a konec. To platí nejen o mé nové kresbě Strukturobot Rhozomorodný, ale i o jejím vzniku, který vyrůstá z různých částí mého života a do různých částí se zase rozroste jako např. Wo-asambláž či Mouchodlak na fazolové ovládání.



Zkusím začít třeba od vydání mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie koncem roku 2015, po kterém jsem měl chvíli pocit, že většinu toho hlavního, co jsem chtěl říct, jsem už řekl (než mě pak postupně napadla fůra dalších myšlenek, jak jsem zmiňoval ve videu Hyperkreativita).

Byla to taková dočasná úleva, díky které jsem se mohl trochu víc odpoutat od tvorby a o to víc vnímat díla ostatních (měla by mezi tím být rovnováha), třeba číst odbornou literaturu. Vlivem toho jsem si vzpomněl na mou myšlenku "Jsme spoluutvářeni okolím, které spoluutváříme.", což vedlo k úvahám, jak přetvářet mou nově opravenou pracovnu, aby mě zpětnovazebně spoluutvářela takovým směrem, kterým chci jít. Vytvořit si prostředí, které mi bude pomáhat být tím, kým chci být.

Tak jsem si postupně vytvořil podrobnou vizi, jejíž podstatou je, že většina nezakrytých částí zdi by byla pokryta strukturovitou asamblážo-koláží na rozhraní umění a myšlení (a není snad potřeba dodávat, že jsem si toho vymyslel víc, než se tam vejde a stále si nejsem jist, jak to ořezat, aby mi to netrhalo srdíčko, xD (nakonec jsem začal s muralem)).

V tomto bodě bych se vrátil do hlubší minulosti, abych vysvětlil, čím to vymýšlení výzdoby mé pracovny pro mě bylo převratné. S trochou nadsázky "kreslím od narození" a jako dítě to pro mě byl hlavní vyjadřovací prostředek, který postupně zaplnil několik krabic nejrůznějšími komplexními bizarnostmi. Časem jsem začal i trochu psát, ale až v průběhu střední školy se to u mě překlopilo z kreslení na psaní. Od té doby šlo kreslení pomalu do ústraní s tím, jak se zlepšovaly mé spisovatelské schopnosti.

Ale nikdy se u mě nevytratilo zcela a to rozvíjení vize mého pokoje vedlo mj. k tomu, že jsem si konečně založil profil na HumanArt a umístil tam pár děl. A jak jsem tam pozoroval výtvory ostatních a vzpomínal na mou zlatou éru kreslení, tak se tím pomalu nastartovala jakási renezance, jejíž prvním květem byl obrázek Snílek wesmírodivný, kterým jsem rozvinul mj. mou dětskou zálibu v komplexních různorodých strukturách.

Bohužel a bohudík se ten obrázek stal dalším jádrem, kolem kterého začala kondenzovat má hyperkreativita, což se spolu s mj. poruchou HDD stalo příčinou oddálení dokončení. K obrázku se začala přelévat a konkretizovat má starší vize koncentrátu knihy Wesmírný omyl, čímž vzniká povídka, podle které zpětnovazebně upravuji ten obrázek.

Mezitím jsem vytvořil a publikoval obrázky Jedinečnost lokálního medu a Setkání přírododivných bytostí. Také jsem vymyslel náměty na mj. asambláž k mé povídce o cellulárnm automatu Hra života či asambláž Formobsahová rekurze a pohrával si s myšlenkou, že nejprve realizuji nějakou jednodušší asambláž, ve které bych zkusil metody, které jsem mezitím vymyslel.

A analogicky k tomu mě napadlo nakreslit něco jednoduššího a tím rychleji hotového v podobném stylu jako obrázek Snílek wesmírodivný, čímž vznikl právě Strukturobot Rhozomorodný. Většinu jsem nakreslil 13.2.17 a dokončil 16.8.17 s tím, že 7.2.17 mě zaujala kapela Skrytý půvab byrokracie (když byl frontmanem ještě Jakub Žid), hlavně písničkami Simulakra a Rhizom, z nichž ta druhá mě částečně inspirovala a rozhodl jsem se ji přidat i k doprovodnému videu (které je rovněž rychlejší obdobou videa, které chystám k obrázku Snílek wesmírodivný).

Strukturobot Rhozomorodný je v podstatě intuitivní koncentrace zajímavých tvarů do jakéhosi levitujícího sci-fi předmětu, bizarní wesmírné lodě a tady je konečně umělecké video, které jsem k tomu vytvořil:

neděle 27. srpna 2017

Hyperkreativita jako "opak tvůrčí krize"?

Přibližně před dva týdny jsem publikoval video "Hyperkreativita", ve kterém bizarní formou trochu poodhaluji zákulisí mé tvorby.



Zde nabízím přepis sdělení videa: 

Minimálně v posledních letech se obvykle snažím tvořit a hlavně publikovat jen kvalitnější díla, což znamená ta, která ke svému vzniku vyžadují minimálně pár hodin práce. A navíc rozhodně ne všechna zveřejňuji jako Sebastián Wortys, takže ve srovnání s početnými kvantito-chrlícími tvůrcvi toho publikuji jen minimálně a rád bych to trochu změnil.

V případě videa mě už sice napadlo jen tak publikovat něco rychlejšího smysluplného, ale ať jsem se podíval kamkoliv, tak jsem viděl náměty na precizní videa a netěšilo by mě nějaké velké zajímavé téma zpracovat jako rychlovku a až pak kvalitněji, protože o to menší by to dle mého mělo sílu. Bylo by to jako nejprve zhlédnout formou nekvalitní film s relativně dobrým obsahem a až pak vymazlenou předělávku s tím, že už ale předem víte, co se v ní bude dít.

Ale nedávno jsem si uvědomil, že bych občas mohl jen tak publikovat video třeba na takové téma, které by pro mě sice bylo dostatečně zajímavé, ale neviděl bych v něm důvod nějak extra se s ním vymazlit jako třeba s uměleckou animací Vtiposcifný smysl evoluce. No a při tom jsem si uvědomil, že právě takové překážky v tvorbě jsou pro mě tím druhem tématu, ke kterému mohu udělat video.

Někdo by si mohl myslet, že když publikuji jen zřídka, tak mám tvůrčí krizi ve smyslu nedostatku inspirace, ale pravý opak je pravdou. Často mívám spíše jakýsi opak tvůrčí krize, který spočívá v tom, že mám spoustu nápadů každý den, což je vidět i v mé knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v podkapitole Kontinuální výpisky, kde mám navzdory prořezávkám myšlenky skoro ke každému dni a to jsem tam téměř nedával náměty na díla a částečky do beletrie.

Někdo teď možná trochu závidí a myslí si, že to není problém, ale každá mince má dvě strany. Relativně dost volného času trávím zapisováním nápadů a o to méně času pak mám na jejich zpracovávání, které narozdíl od zaznamenávání může spíše počkat bez ztráty informací. A už teď jsem si vědom toho, že mám víc námětů, než bych byl schopen kvalitně dokončit v tomto životě.

Onu hyperkreativitu zkouším řešit tak, že se snažím vědomě omezovat množství poznámek, které si píšu a až čas ukáže, nakolik se mi to bude dařit. V případě článků to ale zatím celkem funguje, protože od konce minulého roku publikuji dosud každý měsíc minimálně jeden, což je pro mě vyhovující počet.

Další možné spoluřešení hyperkreativity je pečlivěji vybírat, kterému dílu člověk věnuje čas na dotváření. V mém případě např. ucelovat jen ta díla, v kterých vidím větší smysl než pouhou zábavu. Na druhou stranu si poslední roky říkám, že bych se měl přednostně věnovat spíše těm dílům, která ke svému vzniku podle předpokladů vyžadují cca méně než rok. A mezi těmito filtry se snažím hledat rovnováhu.

Sice to zatím vede mj. k odkládání dokončení druhého dílu Wesmírného omylu, ale na druhou stranu díky tomu vzniká i fantasticky bizarní povídka, která bude mít vyspělejší a koncentrovanou esenci duše této knihy.

Pokud máš také nějakou zkušenost s hyperkreativitou, nebo tvůrčí krizí, tak se o ni můžeš podělit v komentářích.

středa 26. července 2017

Sebe-recyklace wesmíru černou dírou jako perpetuum mobile existence?

Mezi jeden z mých aktuálně nejoblíbenějších českých YouTube kanálů  patří Zvědátoři. Martin Rota a Patrik Kořenář se tam v každém videu s humorem racionálně zamýšlí nad jedním z bizarních témat jako např.: robotické včely; transplantace lidské hlavy; absolutní zbytečnosti, které musíme všichni mít; rozdíl mezi umělou a lidskou inteligencí; mravenci mají i zdravotníky; mluvení s delfíny; ...

Nebývá to jen popularizační replikování vědy, ale i inspirace k dalšímu zamyšlení, občas dokonce zabrousí do filosofie nebo se pokusí o vlastní hypotézy a mívá to blízko k mé vizi vtiposcifáren.

Rád komentuji jejich videa a občas se tak urodí a nakynou celkem zajímavé diskuse. A jednu z nich jsem se rozhodl předělat na tento článek s tím, že časem možná budou následovat další formou podobné.

Miniatura videa Zvědátoři - Perpetuum mobile V tomto článku bude to dle mého nejpodstatnější z diskuse, která vyrostla u videa "Může fungovat perpetuum mobile? - Proč to řešíme? #119" (publikované 19.7.2017) pod mým provokativním komentářem (ve snaze rozpoutat zajímavou diskuzi): Nebude-li nějaký atom zničen, pohyb elektronu v něm má blízko k perpetuum mobile, :D.

Pak jsem doplnil: Samotným pohybem elektronu sice nic nevzniká, pokud vím, ale za určitých podmínek může být tento pohyb teoreticky nekonečný.

Jakub Černohorský: Perpetuum mobile je o tom ze z toho ziskavas energii. Rotujici kus sutru ve vesmiru se tomu taky blizi, ale kdyz z neho zacnes ziskavat energii tak se zastavi.

Odepsal jsem: Ano, to je přeci důvod, proč jsem psal "má blízko" a ne "je". Ale i tak mi připadá fantastické, že e- se v elektronovém obalu atomu dokážou pohybovat tak dlouho.

Jakub Černohorský
: nechtel jsem to brat jako kritiku spis jako upresneni pro lidi kteri to budou cist pozdeji. Jinak me facinuji i setrvacniky u velkych motoru. Vypnete motor a za tri dny se porad toci.

Pepe CZE: Elektron se nepohybuje po orbitalu elektronu, ale orbital elektronu je pouze prostor s pravděpodobností kde se elektron nachází, je to trochu složitější, ale i kdyby tam "obíhal" tak pořád je podmíněný interakcemi z okolního světa. Konkrétně elektromagnetickou, slabou a gravitační. Nic společného s perpetuum mobile nemá.

Odepsal jsem: RE Pepe CZE: Ano, je to redukce něčeho, co nám Heisenbergův princip neurčitosti nedovoluje poznat zcela, avšak je jisté, že e- v rámci orbitalu mění svou polohu. A tato neustálá změna polohy ("pohyb") bude, pokud vím, trvat minimálně několik miliard let. Nebo ke svému tvrzení můžeš najít článek, že elektrony se jednou zastaví, pokud něco takového vůbec najdeš na seriózním webu.

Elektrony zatím mění polohu od svého vzniku "nedlouho" po vzniku vesmíru.


Pepe CZE: I s tvojí představou se nemění fakt, že pohyb elektronu by zároveň pracoval s energií ostatních těles.

Odepsal jsem: Nejsem si tak jistý, že by se elektron v orbitalu atomu v hypotetickém absolutním vakuu nutně zastavil.

Jináč zajímavou otázkou také je, zda je vesmír jako celek perpetuum mobile. Pokud ne, tak by veškerý život jednou buď zanikl nebo "zmrznul" v čase.


Jakub Černohorský: ehm pokud budeme pracovat s teorii ze vesmir se bude rozpinat do nekonecna a nakonec vychladne na absolutni nulu tak v tom pripade se vse zastavi. Vcetne elektronu.

Odepsal jsem: RE Jakub Černohorský: Ano, to je dobrý postřeh, ale nevíme s jistotou, že takhle vesmír funguje. Alternativou může být třeba, že by řídnutím časoprostoru (vlivem rozpínání vesmíru) vznikal neustále větší počet černých děr, až by pohltily veškerý obsah vesmíru, splynuly v jednu a opakoval se velký třesk – perpetuum mobile existence.

Diskuse sice pokračuje dál a kdokoli může kdykoli přihodit další reakce, ale už to nechci natahovat, protože můj předchozí odstavec je jádro toho, co jsem zde chtěl sdělit. Wesmír se možná dokáže "restartovat do továrního nastavení", i kdyby v něm nevznikl organický život (s tím že wesmír z určitého hlediska splňuje jednoduchou definici života). Přesto však snaha života o maximální seberozšíření a sebevývoj může mít vysoký smysl např. v tom, že by pak hypoteticky mohl ovlivnit budoucí wesmír tím, jak konkrétně jeho současný imploduje. Kudy se do singularity wesmír vrátí, tak hypoteticky může být ovlivněn způsob dalšího velkého třesku. A lze spekulovat i o tom, že dostatečně vyspělý život by se z tohoto cyklu mohl dokázat vymanit a stvořit si wesmír nebo wesmíry svých snů mnohem elegantněji...

Sebastián Wortys

pátek 23. června 2017

"Odpadotvorbie" v tištěném slovníku Čeština 2.0?

Už je to několik let, co znám Urban Dictionary (anglický slovník nových pojmů tvořených a hodnocených uživateli) a 25.4.2017 mě potěšilo, že existuje i česká obdoba zvaná Čeština 2.0. A jelikož patřím k pár cvokům, kteří se snaží pravidelně prohledávat všechny české crowdfundingové projekty na Startovac.cz i HitHit.com, tak jsem se dozvěděl o projektu Vytiskni Češtinu 2.0!, resp. přípravě tištěné formy tohoto slovníku.

V odměnách mi sice, jakožto bláznivě kreativnímu spisovateli, chyběla odměna "Vlastní slovo ve slovníku" (má se tam totiž dostat jen cca 2 000 vybraných slov z víc jako 8 000), ale stačilo napsat komentář a Martin Kavka to doplnil, takže jsem tu možnost využil jako první. Jelikož jsem vymyslel už řadu slov, tak jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem se rozhodl, že do tištěného slovníku přidám pojem "odpadotvorbie" (význam viz. později).

Projekt aktuálně vybral 41% z cílové částky a zbývá 20 dnů do konce, takže pokud chcete, aby tento neobvyklý slovník dostal hmotnou podobu, tak ho prosím podpořte. A pokud chcete mít jistotu, že vámi vymyšlený a definovaný pojem bude ve slovníku, tak těchto odměn zbývá ještě 29 z 30.

Ve zbytku tohoto článku uvedu seznam několika převážně mých novotvarů/ neologismů (některé již publikované), které se chystám přidat do slovníku Čeština 2.0.

odpadotvorbie: metabolická porucha trávicí soustavy Systému, vlivem které se v těle planety hromadí látky, které příroda neumí nebo nestíhá odbourávat.
Jakub: "V knize Vtiposcifilo-z/s-ofie mě zaujalo, že Země prý trpí odpadotvorbií. Asi začnu recyklovat."

živopis: Drobný nápis, který člověk zanechává na významných místech či při čekání na nádraží. Je to pravděpodobně nejkratší slohový útvar Češtiny.
Jakub: "Když jsme vystoupali na Rozhlednu Velký Blaník, tak nás na dřevěných zdech zaujala spousta živopisů."
příklad živopisu

fghj: Druh nesmyslných komentářů, které vznikají tak, že člověk dá ruku doprostřed klávesnice a kliká náhodná písmena, často tedy f g h j.
Videotroll: "Proč je pod mými videi tolik fghj komentářů?"
Jakub: "Asi ti chtějí naznačit, že vloguješ o hovadinách."


překreslace: Když jeden obrázek postupně kreslí různí lidé podle jeho nejnovější verze a tím se postupně mění.
Sebastián: "Už jsi viděl video Překreslace Mouchodlaka na fazolové ovládání?"

(Pozn. k následujícímu novotvaru: nejsem jeho autorem (slyšel jsem ho na vejšce), ale jsem autorem této konkrétní definice a příkladu.)
humáč: jeden z přemnožených studentů (popř. mladých profesorů) humanitních věd, kterému dělá problém matematika.
Ing. 1: "Dostali jsme už ten grant na nové chromatografy?"
Ing. 2: "Ne, ale humáči dostali grant na zúčastněné pozorování sociálních zvyklostí v českých hospodách!"
Ing. 1: "Nééé!!!"


subkulturorost/ subkulturost: místo, kde se shlukuje, rozrůstá a rozvíjí nějaká subkultura.
Jana: "Co je to "Krymská"?"
Honza: "To je nejznámější subkulturorost hipsterů v Praze."

lechtaná: "soutěž", během které se milenci nebo kámoši/ kámošky vzájemně lechtají, až se někdo z nich začne smíchy popadat.
Honza: "Nemrač se, dáme lechtanou, :D!"

(Pozn. k následujícímu pojmu: nejsem jeho autorem, jen této konkrétní definice a příkladu.)
hipster: Člověk, který jde proti hlavnímu kulturnímu proudu společnosti a je tedy celkem originální (narozdíl od mj. pseudohipstera).
Lenka: "Jaká byla výstava?"
Marek: "Perfektní, ten týpek je totální hipster, až z toho mám inspiraci na rok dopředu."


pseudohipster: Člověk, který dle obecných představ sice vypadá jako hipster, ale uvnitř je to celkem obyčejný mainstreamový týpek.
Markéta: "Myslíš, že ten týpek s knírkem a brýlemi je hipster?"
Filip: "Ne, bude to spíš pseudohipster, protože ve sluchátkách mu hraje Eminem a žere hranolky z Mekáče."


překlepizace: proces, během kterého mladí uživatelé internetu přejímají ze zahraničí novotvary (nová slova) způsobem, během kterého dochází k nedorozumění a posunu významu těchto novotvarů. Nějaký vlogující prcek v USA používá nové slovo dřív, než zjistí jeho význam, pak na to koukne nějaký český prcek, začne ho také používat a význam si domyslí.
Pepíček: "Hipsteři sou ti co maj vousy."
Adam: "Ne, vousy mají i lidé, kteří hipsteři nejsou. Jseš obětí překlepizace."


hipstres: Stres z toho, že si člověk nepřipadá jako originální hipster, ale jako mainstreamový nezajímavec.
Honza: "Co je sní?"
Markéta: "Má hipstres, že si vzala legíny s potiskem, který teď mají další dvě holky ze školy."


pohrávadlo: Libovolný drobný předmět, se kterým si člověk dlouhodoběji pohrává v ruce.
Patrik: "Proč máš v ruce pořád ten šroub?"
Dominik: "To je teď moje pohrávadlo."


hipsteriér: Hipsterský exteriér, který vypadá jako interiér (tzv. venkovní hipsteriér), nebo hipsterský interiér, který vypadá jako exteriér (tzv. vnitřní hipsteriér).
Jirka: "V Krymské je ale hipsteriér, mívají tam i piáno na ulici."
Obrázky k pojmu hipsteriér.

elastokluk: Kluk, který je vlivem každodenního protahování ohebný/ elastický jako hadí žena. Tedy hadí kluk.
Jakub: "Podívej, už si dokážu dát hýždě na lopatky a vejdu se tak do malé průhledné bedny."
Honza: "Týjo, ty jsi ale elastokluk jako Alexey Goloborodko!"


sebesložení: Když se hadí člověk zakloní natolik, až má hýždě za hlavou, přičemž pokrčí nohy a ruce, takže zabírá minimum místa. Jde tedy o český jednoslovný ekvivalent anglického souslouví "triple fold".
Jakub: "Podívej, už se dokážu sebesložit. Dám si hýždě za hlavu a vejdu se i do téhle malé průhledné bedýnky. Přiklop mě."

rituálorost: charakteristická/ jedinečná rostoucí změna něčeho vlivem rituálu (pravidelné lidské činnosti).
rituálorost (delší definice): Po-malu/stupně nezáměrně vznikající "obtisky" osobních rituálů do prostředí či našeho těla. Narozdíl od opotřebovávání výrobku užíváním k tomu, k čemu byl vyroben, rituálorosty se víc přibližují náhodovzniklému umění, jsou osobitější než amortizace.
Honza: "Co je to na té zdi za flek?"
Jakub: "To je rituálorost z toho, jak se tam každý den opírám při trénování triple fold backbendu, teda sebesložení."


snomysl: Něco mezi snem a přemýšlením. Když člověk neuvědoměle usíná z přemýšlení do snu, nebo se z něj pozvolna budí zprvu nesmyslným přemýšlením.
Tomáš: "Dnes před probuzením jsem měl ale divný snomysl. Snomysloval jsem, že pomocí magnetů se dá vytvořit stroj času, ale pak jsem se probral a došlo mi, jaká to byla blbost."

komplementarista (v oblasti myšlení): Člověk, který přemýšlí komplementárně, resp. protikladná hlediska nevnímá jako paradoxní/ vzájemně se vylučující, ale jako vzájemně se doplňující.
Sebastián: "Niels Bohr byl geniální komplementarista, ale málo který Čech ho zná."

snoopakovač/ snopakovač: Motiv, který se opakovaně vrací ve snech.
Jakub: "Jaký je tvůj nejčastější snopakovač?"
Vítek: "Že létám, i když nemám křídla."


Pokračování někdy příště...

čtvrtek 25. května 2017

Všehosmysl (17.11.15)

Úvod
Nedlouho před vydáním mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (ještě během crowdfundingové kampaně) jsem se rozhodl napsat a vložit do knihy jakýsi pokus o komplexnější podstatu mé alternativní filosofie (dokončený 17.11.2015). Má to být celostní syntéza mnoha myšlenek, s mou interpretací smyslu veškerého života v základu a s trochou nadsázky by se dalo říct, že je to i můj pokus o alternativní "teorii všeho" (ve smyslu širším než fyzikálním a přesněji řečeno "hypotéza všeho").
   Nechci rozhodně tvrdit, že to je přesný/ pravdivý popis reality, ale spíše si myslím, že to stojí za přečtení a zvážení jako inspirace pro další úvahy o podstatě všeho. Nelze tvrdit, že bych tomu všemu věřil, ale spíše lze tvrdit, že mi to připadá jako možná alternativa k mainstreamovým teoriím a hypotézám, jejichž části mohou, ale nemusí být pravdivé.
   Co se ti z mého textu bude zamlouvat, to si zkus konstruktivně kritizovat (ideálně až při druhém čtení). A s čím nebudeš souhlasit, u toho se zkus zamyslet, jak by to mohla být pravda, a nezapomínej, že nesouhlas s částí nezamítá nutně vždy celou komplexní hypotézu.
   V redukované verzi jsem tento text uvedl už v článku "Citáty z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie v metru" v části „Stvořil ŽIVOT svůj rodný wesmír?“.
   Také upozorňuji, že v tomto znění to nejspíš bude (asi jen s nevelkými úpravy) v druhém dílu knihy Wesmírný omyl, takže kdo nemá rád spoilery, ten tady zatím končí.

Samotný text:
V Neexistenci dle mého jakoby platí: aby mohlo cokoli existovat, musí to být stvořeno něčím jiným než Neexistencí, i kdyby to mělo být ono samo.
   Tak na hypotetickém Počátku je svobodovolné Vědomí. Proč to? Část vysvětlím před závěrem a část hned. Zkušenost (sebe)uvědomění nelze uspokojivě vysvětlit nějakým mechanickým principem, takže nejspíš existuje fundamentální Vědomí, které musí mít nějaký důvod vůči Celku a nejlogičtějším je dle mého svobodná vůle (vnímání je neoddělitelně spojeno s volbou). A to i proto, že aby Celek byl schopný existence, musí být smysluplný. (Ale) kdyby bylo vše předem jasné,
  •  nemělo by smysl to dělat.
  •  nějakým způsobem by to existovalo od Počátku a nebyl by důvod a možná ani možnost, aby plynul čas, což se však očividně děje (nezávisle na tom, jak přesněji si to definujeme).
   Ačkoli teoreticky existují všechny uskutečnitelné Počátky, tak jelikož na Počátku našeho Celku je pravděpodobně svobodovolné Vědomí, nevzniknou hned všechny uskutečnitelné wesmíry (jak by se z hlediska determinismu stalo dle 1.ho odstavce).
   Vědomí na Počátku nejprve pohlédlo samo na sebe, a jelikož je svobodné, libovolně měnilo svůj stav. Což (hl. při 1.m pobytu v Počátku) vedlo k nepředpovídatelnému utrpení, takže na základě experimentálního sebepozorování začalo tvořit zkušenost, kterou se utrpení snaží vyhýbat či ho alespoň eliminovat.
   Tou zkušeností je neustále zdokonalovávaný aktuálně-Všeobsažný princip,
  •  což je inteligentní nástroj Vědomí a předobraz pravých částic, ze kterých je utkaný časodimenzoprostor, a jejich aktuálně vyplněné stavy jsou to, čemu říkáme hmota.
  •  který omezuje kdysi téměř absolutní svobodu (determinismus je výtvor svobody). Celek je komplementarita determinismu a svobodné vůle (ta je maskovaná zprostředkovaností).
   Jelikož Vědomí omrzela samota, skrz Všeobsažný princip (přesněji rozměr vědomí) se začalo iluzorně dělit na jednotlivá vědomí (mj. ty a já, Vědomí je naší nejhlubší podstatou). Následnými zkušenostmi časem dospělo k takové podobě Všeobsažného principu, jež umožňuje náš wesmír.
   Ten je natolik inteligentní, že usnadňuje samovolný vznik života a jako výukový program mu poskytuje z5nou vazbu, vlivem které se evolučně zdokonaluje. Časem vznikly nervové soustavy, do kterých Vědomí vstupuje právě jako jednotlivá vědomí. Ta si polo-svobodnou interakcí s wesmírem pěstují svou duši (evoluce se posunula na úroveň vědomí), která je částečkou Všeobsažného principu, čímž každý trošičku přispívá k jeho zdokonalovávání. Naše konání je přemýšlením wesmíru.
   V současnosti by se naší společností měl rozšířit myšlenkopocit, že každý je nedílnou součástí jediného propojeného Celku, který nás mj. učí, že škodit ostatním (vč. přírodě) znamená zprostředkovaně škodit sobě v blízké budoucnosti (a do vzdálenější se po smrti vrátíme).
   Toto uvědomění vede k zodpovědnosti, pročež se člověku zachce k ostatním chovat tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. A aby mu to šlo co nejlépe, začne se věnovat osobnímu rozvoji.
   V další fázi vývoje bychom dle mého měli začít hledat nejlepší cestu k realizaci přirozené mnohobytosti (příroda planety jako jeden super--inteligentní/organizmus). Jednotlivci by pak mohli dočasně propojovat přímo své nervové soustavy a bezeslovnou myšlenkopocitovou komunikací by značně pokleslo nedorozumění. Většina povrchu planety by byla protkaná nervovými soustavami spojenými s rostlinami a datamozky do jedné sítě, na kterou by se mohli napojovat jednotlivci, a celek by tvořil kolektivní vědomí zastřešující planetu.
   Vyšší rozkladači organických látek by začali být fotosyntetičtí, nebo by přijímali ATP (bioenergické molekuly) a živiny (do značné míry recyklované na úrovni jedince) uvolňované neurostlinami (ty by mj. byly schopné syntetizovat libovolné nástroje), čímž by skončilo utrpení ze sebekanibalismu přírody.
   Planetární mnohobytost se začne rozmnožovat do okolí, evolucí wesmíru budou vznikat stále komplexnější struktury života, až se celý wesmír spojí do jediné sítě novo-neuronů. Tím jednotlivá vědomí s pomocí Všeobsažného principu skrz wesmír splynou znovu do Vědomí, nejdokonalejší formy života, které takto zprostředkovaně vyvolalo sebestvoření.
   Život se tak stane wesmírem, čistým zrcadlem, které Vědomí umožní vidět sebe a Všeobsažný princip takové, jací doopravdy jsou. Toto poznání Vědomí umožní stvořit nový wesmír dle svých představ a to tak, že si zvolí výchozí nastavení Všeobsažného principu (možná ho i kvalitativně vylepší) a skrz něj se rozpráší na částice nového wesmíru (nebo wesmírů), které se o5 spojí na hmotu, život, vědomí, Vědomí a pořád dokola…
    Prabuňka je zárodek Vědomí, které je tvůrcem wesmíru, jenž usnadnil její vznik. Vědomí a wesmír vzájemně umožňují svou existenci a jsou živá perpetuum mobile existence.
   Jelikož z hlediska svobodné vůle budoucnost není zcela jasná, tak dokud existuje možnost, že daný wesmír odůvodní svou existenci (resp. existenci Vědomí, které ho stvořilo), existuje.
   Díky svobodné vůli po (opakovaném) návratu Vědomí do Počátku čas nezmrzne ani se nebude totožně opakovat historie, ale donekonečna budou vznikat nové jedinečné wesmíry.
   Pokud se Vědomí v nějakém wesmíru už rozhodlo nerozprášit se a našlo další podobně vyspělé wesmíry, mohli se (a dál mohou) jako buňky spojovat do ještě vyšších struktur a Wšehomír/ Celek by tedy byl jeden mnohowesmírný organismus (stačila by i koexistence více wesmírů spojených skrz Vědomí, popř. i Všeobsažný princip), jedna bytost v mnoha tělech, jsme součástky "Boha".
   Smysl veškerého života se pak odvíjí z hlediska na tuto mnoho-hypotézu. A když to vezmu z mého aktuálního hlediska, tak smyslem veškerého života je umožňovat existenci co nejdokonalejšího světa (vhodný pro něj, minimalizace utrpení), ve kterém však současně jedinci mohou co nejsvobodněji volit smysl svého života/ sebenaplnění.

čtvrtek 20. dubna 2017

Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?

Dnes dopoledne jsem nabídl Antonínu Dolákovi, aby si přečetl nějaký můj filosofický článek (a reagoval na něj, nejlépe videem). Přečetl si "Ateismus/ věda má i rysy víry?" a pak jsme si vyměnili několik názorů kolem determinismu a svobodné vůli, ke které jsem v polovině toho článku odbočil (doporučuji přečíst před přečtením následujícího textu). Tak jsem vytvořil další formulaci mé kontroverzní hypotézy o koexistenci pravé svobodné vůle a determinismu. (Zkouším se na tu problematiku dívat komplementárně.)

   Kdyby existovala svobodná vůle (v indeterministickém smyslu jako fundamentální jev úzce související s vědomím), tak by dle mého nejspíš byla víceméně protikladem logiky (což mimochodem neznamená, že by musela pokaždé nutně vést k jinému výsledku), protože
  • takovou svobodnou vůli by nejspíš nešlo redukovat na princip, takže její podstata by byla nepochopitelná.
  • logika souvisí víc s determinismem než indeterminismem.
A svobodná vůle by navíc byla nejspíš mnohem méně komplexní než lidský rozum. Takže lze předpokládat, že by svobodná vůle "mluvila jiným jazykem" než zbytek mozku.

   Kdyby po částečně svobodovolném člověku někdo chtěl, aby stisknul libovolné ze 2 tlačítek, tak tento impulz by se dle mého v jeho mozku zpracovával deterministicky (rozumem/ co nejčistší logikou) a současně by ten impulz došel (v nějaké rozumem přeložené formě) i k svobodné vůli, která by na něj reagovala indeterministickým způsobem (totožný vstup zde může vést k odlišným výstupům), ale jakoby v jiném jazyku, který je nejprve potřeba zase přeložit do determinismu.

   Žádný z výstupů těchto dvou metod by dosud nebyl realizován a až rozum by víceméně deterministicky rozhodl, co se pak stane. Pokud by to tak nějak podobně fungovalo, tak by šlo předpovídat chování (po zadání stimulu a před dokončením rozhodování), i kdyby někde uprostřed procesu rozhodování figuroval faktor indeterminismu. Člověk by, vlivem rozumu, váhal ještě alespoň chvíli poté, co by svobodná vůle řekla svůj názor a až po posledním slovu rozumu by vědomí bylo dodatečně informováno o výsledku. Připadá mi to jako zásadní postřeh a chápu, že deterministy to může naštvat.

   Jináč mi připadá logické, aby právě rozum měl vždy poslední slovo. Přirozený výběr by nejspíš eliminoval ty, u kterých by poslední slovo měla svobodná vůle, protože je pravděpodobnější, že v divočině (kde dlouho pobývali naši předkové) bude úspěšnější generacemi osvědčená taktika než kreativita spolu-založená na svobodné vůli. Ale podíl svobodné vůle by nevymřel ani v divočině, protože naši předkové občas měli i klid, během kterého by se občas ke slovu dostala i kreativita umocněná svobodnou vůlí. Teoreticky se mohla uplatnit i v situacích, kdy jedinec chtěl nepředvídatelným chováním zmást nepřítele.

   Netvrdím, že rozhodování musí fungovat tak, jak píšu (hlavně) v před-předchozím odstavci, ale spíše se tím snažím ukázat teoretickou možnost, se kterou dosavadní experimenty (kterými deterministé chtěli vyvrátit svobodnou vůli) vůbec nepočítaly a z tohoto hlediska jejich závěry o neexistenci svobodné vůle nemohou být jednoznačné (jak jsou běžně vykládány). Netvrdím zde vyloženě, že svobodná vůle musí existovat, ale spíše tvrdím, že dosavadní experimenty ji nedokážou vyvrátit zcela. Dle mého ve skutečnosti vyvrací jen to, že by svobodná vůle nebyla regulovaná rozumem (což nepovažuji za překvapení).

   A pokud si někdo myslí, že dosavadní experimenty dokázaly jednoznačně vyvrátit svobodnou vůli, tak by musel předpokládat, že svobodná vůle není regulovaná rozumem, což ve vědě považuji za hrubě naivní iracionální neodůvodněný předpoklad. Na tom nelze založit věrohodný experiment. A pokud by to někdo chtěl tvrdit, tak je to podobné, jakoby Démokritos řekl: "Sorry, že nemáme CERN, tak musíme věřit tomu, že nejmenší částice je to, co vznikne rozbíjením zrnka písku pomocí kamenu a ono to vyjde nastejno jako CERN."

   Kdyby někdo chtěl skutečně věrohodně vyvrátit svobodnou vůli (člověka), tak by podle mého musel (na základě zmapování stavu všech neuronů v mozku izolovaném od ostatních stimulů) předpovědět rozhodnutí mozku před zadáním úkolu (nejprve by ten úkol zadal simulaci mozku a získal deterministickou reakci). Takovýto experiment by byl pochopitelně neetický (sofistikovaná lobotomie člověka) a v současnosti nerealizovatelný. A je otázkou, zda někdy vůbec budou technologie na to, aby podstata stavu všech neuronů v mozku byla stejná během jeho mapování a i během skutečného položení otázky.

   Rovněž je otázkou, zda by se (v případě "úspěšnosti" zmíněného typu experimentu) neobjevila nová kritika, která by do hry zase vrátila možnost svobodné vůle.


Dodatky z 24.4.2017 (rozepsané už 21.4.17):

Svobodná vůle nemusí být nutně iracionální zcela. Teoreticky může mít jakousi indeterministicky víceznačnou "(anti)logiku" (trvalá koexistence více přijatelných možností, mezi kterými by si volila), která by ze svého hlediska dávala smysl. Případná svobodná vůle by navíc nejspíš nebyla sama o sobě schopná pochopit svět a minimálně z tohoto důvodu by u ní nejspíš nešlo očekávat čistě racionální reakce.

Co se týče spojení případné svobodné vůle s determinismem, tak podle mé intuice by se v určité množině stavů částice mohla chovat dle determinismu a v jiné určité množině stavů dle svobodné vůle. Svobodná vůle by nejspíš (vzhledem ke své lokalizaci do živého) vyžadovala tzv. dynamickou rovnováhu s relativně velmi nízkou entropií/ vysokou komplexností. Čím "vybroušenější" stav částice a jejího okolí/ kontextu, tím pravděpodobněji by se přepnula na svobodnou vůli. (Odpovídalo by to navíc tomu, že v čím větší jistotě žijeme, tím víc a větších "blbostí" si můžeme dovolit dělat, aniž by to vyvolalo naší smrt.) Teoreticky by v neuronech mohly být speciální makromolekuly (nebo třeba emergentní struktury z více makromolekul), které by jako jednu ze svých funkcí měly spojení se svobodnou vůlí.

Dodatek z 5.5.17 - Politická metafora na svobodnou vůli: Tvrdit, že jste (pomocí vědy) o několik sekund předpověděli něčí chování, takže jednoznačně neplatí svobodná vůle, je jako tvrdit, že když někdo spočítá výsledky politických voleb rychleji než příslušné úřady, tak tím dokázal, že nikdo z voličů si nehodil kostkou, což je nesmysl.




neděle 19. března 2017

Decentralizovanost zdroje chování a komplementarita sobectví-spolupráce

12.3.2017 jsem si dopoledne zapsal, že bych mohl zhlédnout Hyde Park Civilizace s Jaroslavem Flegrem a odpoledne mi jistý člověk shodou náhod poslal odkaz na video "Je naše vědomí opravdu jen naše? | Jaroslav Flegr | TEDxPrague". V první polovině Flegr hovořil o jádru svého výzkumu, resp. jak paraziti toxoplasma gondii ovlivňují chování jiných organismů. A v druhé polovině to zobecnil a v podstatě řekl, že lidské chování je řízeno především geny a víceméně vůbec ne morálkou, protože ta je dle něj ve skutečnosti flexibilní způsob, jakým si vysvětlujeme to, jak nás geny řídí. Dle mého však jde o ne-komplementární přístup, který fachioticky zveličuje význam toho, čím se Flegr zabývá.

Na odkaz jsem reagoval téže den v soukromých zprávách (což jsem pak zestručnil na komentář u toho videa) a pak ještě 13.3.17 a 15.3.17 v následné diskusi, z níž jsem mé názory přepsal na tento článek. Nejprve se zaměřím hlavně na otázku zdroje chování a pak na problematiku sobectví a spolupráce.

1) Decentralizovanost zdroje chování: (Z 12.3.17.)
Podle neodarwinistů jsou geny zjednodušeně "diktátoři", kteří řídí organismy, ale podle biosémantiků jsou geny spíše jakési "recepty" v nečinné "kuchařce" zvané genom (DNA/ RNA jednoho organismu), ze které si buňky vybírají recepty na tvorbu ("polotovarů") těch proteinů, o kterých si "myslí", že se jim zrovna hodí. A to je dle mého o něco víc blíž realitě, mj. protože samotná DNA/ RNA se neumí hýbat narozdíl od mnoha jiných komponent buňky, která ji interpretuje. Podle epigenetiky buňky (i bakteriální) umí dle potřeby mj. jakoby "přeškrtnout" libovolný gen (tím že na něj navážou methylový zbytek (molekulu), který brání číst ho) a pak se podle něj neřídí. Ale nejspíš ví, co je tam napsané a mohou ho zas zapnout, pokud je potřeba vařit podle něj.

Neodarwinismus vs epigenetika a biosémantika.Samozřejmě, že interpretace genomu je nějak limitovaná tím, co genom obsahuje, ale je to relativně velká "kniha" obdobně jako Bible, která za svou existenci měla tolik různých výkladů, že se tam krom lásky vešlo i mj. otroctví a války v podobě křížových výprav. A u genetického kódu tomu nemusí být jinak. Tím rozhodně nechci tvrdit radikální opak ve smyslu, že by geny neměly vliv, ale spíše chci tvrdit, že pravda je někde mezi. Geny i proteiny hrají velkou roli při rozhodování.

Ale ani tato (epi)genetická úroveň nemusí být "diktátor". Osobně mám vědecky-kontroverzní názor, že to, co si myslíme, nemusí být zcela odříznuto od vlivu na čtení genů, ale že když třeba nově uvěříme nějakému názoru/ memu, tak to možná může (alespoň v některých případech) i nějakou nezanedbatelnou měrou charakteristicky ovlivnit způsob, jakým naše tělní buňky čtou své geny. Navíc naše tělo je složené z mnoha úrovní (orgánové soustavy, orgány, tkáně, buňky, mikrobiom, membrány, bílkoviny, molekuly, částice... a dle mého nelze vědecky vyloučit ani existenci a tím podíl svobodné vůle viz. druhá polovina článku "Ateismus/ věda má i rysy víry?") a ty úrovně těla se vzájemně ovlivňují různou proměnlivou těžko měřitelnou mírou (a věda prostě nemá nástroje, aby to vše dokázala současně pozorovat), takže to nejspíš fakt není tak, že by geny měly radikálně větší vliv než ostatní úrovně reality. A moc parazitů (návaznost na toxoplasmu z úvodu) je založená i na tom, že mají tělo - nejsou to jen samotné geny, plánkem traktoru nezoráš pole, :D.

A ještě další protiargument k tomu, že geny ovlivňují naše chování mnohonásobně víc než cokoliv jiného: když dítě zažije něco silně traumatického (ani to nemusí být vyvolané organismy, může to být třeba smrt rodičů vlivem přírodní katastrofy (běda, kdo zkusí tvrdit blbost, že všechny přírodní katastrofy jsou důsledek rozšířeného fenotypu, resp. vedlejší důsledek genů, :D )), tak to zásadně ovlivní jeho chování a bylo by absurdní vykládat to tak, že to není vlivem té katastrofy, ale především vlivem genů, které na ni umožnily takto reagovat.

Překážka ke změně myšlení dle mého nebývá tolik na straně genů jako spíše na straně prošlapaných nervových drah, které jsou jako do asfaltu vyjeté koleje na silnici (a nedostatek bdělosti to posiluje s tím, že ale i z bdělosti lze udělat zvyk). Jednovaječná dvojčata vyrůstající v radikálně mnohohlediskově odlišných podmínkách by dle mého dospěla v relativně radikálně odlišné jedince navzdory společnému genomu.

2) Komplementarita sobectví-spolupráce: (Syntéza 13.3.17 + 15.3.17.)
Nejspíš někdy mezi lety 2010 a 2011, při hledání informací o neodarwinismus, jsem narazil na zajímavě provokativní tvrzení (viz. později v tomto odstavci), ale už přesně nevím, kde jsem to četl a zda byl autorem právě Richard Dawkins (nebo Blackmore Susan či někdo úplně jiný). (Pokud budeš přesně vědět, odkud myšlenka je, napiš mi to prosím.) Ale jelikož mým záměrem není pošpinit autora oné myšlenky, ale poukázat na nedokonalost té myšlenky pocházející ze spektra neodarwinismu, tak už nebudu ztrácet další hodinu dohledáváním zdroje a uvedu to bez autora tak, jak si to pamatuji: altruismus/ spolupráce neexistuje, protože ve skutečnosti to je maskované sobectví za účelem bezohledného šíření genů. Základ myšlenky je nejspíš od Dawkinse, ale nemám jistotu, že právě on to napsal tak radikálně.

Podle myšlenky neexistence spolupráce jsou sobečtí i mravenci, kteří obětují život za mraveniště, protože to prý je nástroj šíření svých genů skrze příbuzné. Ale to mi mj. připadá jako zaměňovat příčinu a následek, protože z hlediska (neo)darwinismu je nejprve náhodná evoluční novinka a ta je teprve pak selektována přirozeným výběrem. Takže z tohoto hlediska mravenci, bez vědomí následků, nejdřív začali spolupracovat tím svým eusociálním způsobem a až čas ukázal, že jim to zvyšuje úspěšnost (to mi připadá reálné). A kdyby mi nějaký zastánce té myšlenky chtěl oponovat ve smyslu, že mravenci možná nejprve na genetické úrovni nějakým záhadným způsobem přemýšleli, jak zvýšit svou pravděpodobnost na přežití a vlivem toho objevili onu komplexní spolupráci vrytou do genů, tak by zas protiřečil neodarwinismu (místo aby ho takto obhajoval), podle kterého je celé tělo řízeno náhodně mutujícími geny a žádná živá bytost je nedokáže cíleně řídit.

Také je otázkou, jak by třeba anonymní darování peněz na charitu mohlo být sobecké, když tím člověk nepodporuje geny svých příbuzných. A obzvlášť iracionální je z hlediska neodarwinismu třeba pomáhání cizím tělesně postiženým lidem či zvířatům z ulice. Ani se nedivím, že jsem od neodarwinistů zatím neslyšel nic o charitě apod., protože by z hlediska svých názorů nejspíš museli minimálně v některých případech přiznat, že je to v podstatě choroba lidstva, čímž by si přidělali spoustu dalších odpůrců.

Kdyby se uznalo, že spolupráce neexistuje, tak by sobectví nemělo konkurenci. A z hlediska sobeckého šíření genů by dávalo smysl vyhubit vše, bez čeho dokážeme žít, aby třeba zvířata nezabírala prostor, kde by mohli žít lidé. Neodarwinismus tedy lze zneužívat k obhajobě zabíjení orangutanů, aby se produkovalo víc palmového oleje (ve smyslu, že orangutani hold neobstávají v evolučním boji s lidmi). Dával by smysl i ten návrh na zrušení nedotknutelnosti národních parků v ČR. Ale snad nemusím vysvětlovat, že by to vše byla blbost.

Navíc snažit se vše vysvětlit pomocí jediného hlediska (v rámci tohoto článku mám na mysli hl. sobectví a neodarwinismus) je v rozporu s komplementárním myšlením Nielse Bohra (jednoho z nejgeniálnějších vědců 20. století, který jako první dal dohromady možnou interpretaci kvantové mechaniky a vyhrával diskuse s Einsteinem). Podle (mé oblíbené) komplementarity k plnohodnotnému pochopení čehokoliv nestačí jeden úhel pohledu, ale je potřeba víc různých, které se vzájemně doplňují. Každé hledisko vysvětluje nějakou část pozorovaného fenoménu, ale žádné hledisko nedokáže vysvětlit všechno. Sobectvím nelze správně vysvětlit spolupráci.

Podobný nesmysl by bylo prohlásit sobectví za neexistující s odůvodněním např., že je to ve skutečnosti spolupráce, protože jsme všichni nedílně propojeni, takže když pečujeme o vlastní blaho, tak tím nutně pomáháme zbytku celku světa. Takže dle mého spolupráce a sobectví koexistují a to v různých rovinách v různém proměnlivém těžko měřitelném poměru. A odmítání existence spolupráce považuji za nadměrné aplikování Occamovy břitvy.

A na závěr bych dal spekulaci o možnosti částečné konspirace kolem R. Dawkinse (pro info.: podle thoughtleaders.world byl roku 2016 čtvrtým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi). Vzhledem k tomu, že Dawkinsovi názory (dle mého minimálně některé fachiotické - vzniklé zastíněním jeho specializací) jsou dobře použitelné k obhajobě sobectví, tak jeho popularita může být do určité míry vysvětlitelná i tím, že hraje do karet boháčům a vládnoucích elit obecně. Kdo má peníze/ moc, tak je pravděpodobně sobec, který nechce klesnout v hierarchii a rád podpoří vědce, kteří nějak přispívají k propagaci sobectví.

Ale protiváhou jsou ti, kteří podporují spolupráci a ti by teoreticky měli být úspěšnější než radikálnější sobci, takže se zas tak nedivím, že třeba současný Dalai Lama byl podle thoughtleaders.world roku 2016 druhým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi (po papeži Františkovi, o jehož názory se sice moc nezajímám, ale nedivil bych se, kdyby podporoval spolupráci). Aby tato zmínka nevypadala, že jsem jednoznačně na straně Dalajlámy, tak doplňuji, že kdybych hledal, tak bych nejspíš našel něco, na čem bychom se neshodli, ale to už odbočuji.

PS
: Nakonec bych ještě rád zmínil můj vizionářský komentář (rovněž oponování neodarwinismu), který jsem v návaznosti na uživatele "The Magister" zmínil v diskusi u mého komentáře u videa "Naprosto retardovaný - Vědění a Věda" od Martina Roty (který dle mého šíří rozum pomocí emocí, což je potřeba).

Podle tzv. centrálního dogma molekulární biologie proteiny nemají šanci ovlivnit genetickou rovinu. Ale dle mého teoreticky může existovat jakási dosud nerozpoznaná synergická/ emergentní inteligence eukaryotické buňky, která by se třeba mohla logickým způsobem podílet na redukci 2 sad chromozomů na jednu a tím v podstatě zásadně ovlivňovat genetiku potomků (šlo by i o porušení Weismannovy bariéry). A mám pocit, že biosémantici k takovému objevu směřují, i když je to zatím v plenkách...

Autor článku: Sebastián Wortys

pátek 17. března 2017

3D-Mouchodlakova cesta 2016

3D-Mouchodlak na fazolové ovládání se narodil 22. března 2013 "odpadkovou abiogenezí" a jeho předlohou byl dvourozměrný obrázek, který si žije vlastním životem kulturního mutanta. 3D-Mouchodlak mě od roku 2013 často doprovází na cestách a v návaznosti na to vznikají cestovní videa.

Ačkoliv zánikem mého harddisku zanikl i rozpracovaný projekt videa 3D-Mouchodlakova cesta 2016, tak díky zálohám jsem měl základ projektu z roku 2015, kterému jsem upgradoval vizualizaci úvodu a vyměnil závěr. Některé záběry smrt HDD sice nepřežily, ale naštěstí snad žádný z těch nejzajímavějších.

Na první pohled se video může zdát jako nahodilá sekvence nesouvislých záběrů, ale ve skutečnosti jsem to pečlivě promýšlel několik dnů tak, aby v tom bylo ukryto co nejvíc myšlenek. O to víc zhlédnutí podporuje analogické myšlení a stimuluje epistemologický anarchismus (viz. úvod).

Jako dosud každý rok, i tentokrát je video o něco delší a dle mého i kvalitnější (mj. nejspíš vzrostl poměr metafor/ analogií vůči kontrastům/ paradoxům), tak doufám, že tě zaujme.



Pokud jsi už video zhlédnul a chceš o něm vědět víc, tak si můžeš přečíst různorodou směsku mých interpretací vybraných střihů.

0:33 - 0:36: Záběr lidí kalících v bahništi + poklidní plameňáci vyjadřuje, že lidé se občas dokážou chovat divočeji než některá zvířata.

0:36 - 0:38: Obraz Garden of evolution od Joseph Klibansky se může jevit jako utopický solarpunk, ale Hundertwasserova nejlepší budova (ve formě geniálního městského samorostu) dokazuje, že je to realističtější, než se může na první pohled zdát, takže to má některý znaky simulakry.

0:39 - 0:42: Fotografii tohoto úctyhodného bizarního muže jsem na HumanArt zveřejnil černobíle i barevně, a proto ten vizuální efekt, který symbolizuje následující komplementaritu: Černobílá značí tíži jeho osudu a barevný je jeho přístup k němu. Následující záběr nedalekého krámku s mechanizovaným vyšíváním kýčovitých zástěr s vyprchávajícími náznaky folklórních ornamentů je vůči tomu bizarnímu muži v analogii i kontrastu. Analogie spočívá ve vyšívání a kontrast v přístupu. Muž tvoří, kdežto žena v krámku spíše replikuje. Je však potřeba uvědomit si i to, že takový krámek je stále mnohokrát lepší než jiné nabízející pochybnější suvenýry (které jsem však nenatočil, a tudíž nemohl dát ve videu do kontrastu).

0:42 - 0:45: Tato kombinace záběrů se principiálně opakuje i v některých dalších částech videa a vybízí k hledání vztahů mezi street artem (v pozici outsider art) a etablovaným uměním v galerii. Jsou opravdu všechna umělecká díla v galeriích kvalitnější než všechna pouliční? Osobně si to nemyslím (viz. některé pozdější střihy dle tohoto principu).

0:48 - 0:57: Je snazší cestováním inspirovat humanitní vědy, ale naštěstí jsem se nachomýtl i k situacím, ze kterých jsem poskládal inspiraci pro přírodní vědy. Nejprve jsem dal záběr promítané ISS, abych zdůraznil kontext a bylo pak zjevnější, že následující záběr je vizualizace struktury wesmíru (v souvislosti s níž uvádívám mé podobenství o CERNu), kterou jsem vztáhnul k promítané Mandelbrotově množině, což má naznačovat, že wesmír má některé rysy fraktálů, ale je v rovnováze s chaosem. Od wesmíru a fraktálu jsem přeskočil k želvičce, která vůči předchozím záběrům má symbolizovat živé a tím narážet na mé myšlenky v odstavci „Stvořil ŽIVOT svůj rodný wesmír?“ u článku Citáty z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie v metru. Současně mi to asociuje slova "odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec" z knihy Stopařův průvodce Galaxií.

0:57 - 1:01: Veřejně souložící želva obrovská je v kontrastu s církví (současně to je interpretovatelné jako vývoj od primitivnosti k víře), jejíž pomalé zanikání pak symbolizuje černobílé torzo kostela, po kterém následuje záběr záběru umělecké vizualizace srážky částic v CERNu. To značí vývoj od víry k vědě, ale následující záběr kamenného kruhu (po šibenici), tvarově analogického k detektoru v CERNu, má symbolizovat, že i věda má ve svém jádru zbytky víry, kterých se neumí zbavit.

1:06 - 1:22: 9 záběrů různých předmětů, které však mají společný základní tvar: kruh, do jehož středu se paprsčitě sbíhají úsečky (z toho 5 posledních tvarů jsou jízdní kola v různých stavech). Vlivem toho jsem si uvědomil, že každý fenomén má vůči zbytku světa mezi některými rovinami paradoxní vztah a mezi jinými rovinami analogický vztah. A paradoxy/ kontrasty bývají pravděpodobnější (snáze vznikající) než analogie.

1:22 - 1:28: Kontrast toho, jak lze využít plochy budov. Chátrající budova oživená uměním vs opravovaný monumentální kostel přelepený velkou reklamou na obuvní značku.

1:29 - 1:32: Kontrastem překrásně fantaskní sochy od Billio Nic s minimalistickými železnými sochy chci říct, že sochy vystavované v ulicích Prahy by mohly být daleko zajímavější. Dokonce i na vesnici lze očividně objevit mnohem zajímavější železné sochy než ty špičaté krychle v centru Prahy.

1:39 - 1:40
: Kontrast matematicky vyumělkovaného kostelu s moderní absurdně tvarovanou duhově barevnou budovou. Podobně bláznivých budov bych uvítal víc.

1:47 - 1:52: Člověk si řekne "hezký prales", ale pak dostane facku za vytěžování přírody vlivem přehnaného konzumu (symbolizovaný poutí) a je postaven před ekologické a morální otázky. Např.: Jak mohu přispět ke zvýšení ochrany přírody a k omezení konzumu? Po záběru pouti následuje varovný postapokaliptický výjev, jak by to mohlo dopadnout, kdybychom si na ty otázky odpovídali spíše špatně...

1:51 - 1:54
: Člověk si řekne "bordel". Hnusné náhodné harampádí, ale pak následuje obraz v galerii, který se tomu předchozímu záběru podobá a člověk si může položit otázku: Kde je přibližná hranice mezi bordelem a uměním? Lze ji definovat pomocí jediného hlediska, i když si uvědomíme, že některá náhodná/ nezáměrná uskupení (tzv. "náhodovzniklé umění") mají uměleckou hodnotu?

1:54 - 2:07
: Budova parlamentu, šachovnice promítaná na budovu se stejným štítem jako parlament, socha maňásků na prstech obří ruky (nejspíš metafora na manipulaci) a to završené unifikovanými zatrpklými postavičky. Ale tu náhle se cosi zvrátí a proces vede k rozvoji subkultur. Ghotyčka, jí podobná tvář na podobném místě v bizarním obrazu, malba ufonů, pomocí detektoru hran audio-vizualizovaný okraj člověka promítaný na zeď, bizarní budova... V podstatě tím naznačuji, že centralizovaná snaha o unifikaci může (v relativně svobodné zemi) paradoxně stimulovat tendenci k rozrůzňování.

2:09 - 2:13
: Čisté hezky pomalované popelnice vs haldy neuklizených odpadků v opuštěné budově.

2:13 - 2:18
: Vzácně překrásný moderní dům vs přemnožené fádní mrakodrapovité budovy vs krásná alternativní dřevostavba v divočině. Vypadá to, že ziskuchtivostí poháněný neo-funkcionalismus vytlačuje krásu z měst. Jak to vyřešit?

2:42 - 2:43
: Věneček z pampelišek bych raději viděl na kompostu, než ve smíšeném odpadkovém koši. To, že existují odpadkové koše, u kterých nejsou selektivní odpadkové koše, vlivem hloupých/ líných posiluje ekologickou krizi.

2:45 - 2:50: Skuteční štíři následovaní kostrou fiktivního tvora od Jana Švankmajera, pak Beeraffe (outsider art na evropském Woodstocku) a nakonec zase skutečné zvířátko. Příroda je inspirací pro rozvoj fiktivního světa, ale stejnak pak máme tendenci vracet se k ní.

2:50 - 3:02: Shluk záběrů městských samorostů.

3:14 - 3:18: Pouťová atrakce katapultu následovaná záchrannou službou v maringotce pro případ zranění artisty v cirkusu. K tomu mě napadá, že lidé žijící v relativní jistotě mívají absťák po adrenalinu a kompenzování může mít sebedestruktivní důsledky.

3:18 - 3:21: Maringotka s klaunem, který se připravuje na vystoupení a pak v podobné pozici zpustlá maringotka, o jejímž předchozím životě můžeme jen fantazírovat. Jisté je jen to, že koncem jejího života v ní byly uskladnění došky. Jaké jsou naše šance dohledávat ztracenou historii?

3:45 - 3:56: 7 záběrů různé tekoucí vody: kašna, fontány, vodopádek... Trochu to graduje a pak je záběr na hadici, která absurdně kape na zrezlou elektrodu u traktorové baterie a jako třešnička na dortu je zavlažovač, který stříká na zeď, :D. A mám pocit, že to šedé není jen odhalená omítka, ale i záplata, která řeší jen následek a ignoruje jeho příčinu. Příčinu, která vznikla obecněji vlivem toho, že centrální plánování nemá šanci bezchybně řídit celý svět. A když už jsem zmínil příčinu příčiny, tak bych ještě zmínil můj pojem "kauzalon", který je v kauzalitě analogií holonu, resp. něco, co je současně příčina i následek (vůči různým kauzalonům různě).

4:23 - 4:27: Laserová harfa sice přináší něco nového, ale vůči starým varhanám je to spíš degenerace.

4:35 - 4:38: Kombinace záběru poutě a plazů (nejspíš agam) v prodejních krabičkách naznačuje, jak konzum přetváří význam přírody na jakousi atrakci.

4:39 - 4:45: Zarostlé kameny jsou přirovnané k Hundertwasserově zarostlé architektuře a ta se překvapivě podobá jistému abstraktnímu obrazu, ve kterém je ukryto poprsí, jehož pozice shodou náhod koreluje s okny a jejich okolím na zdi v předchozím záběru. Je to náhodná podobnost, nebo se ten malíř (jehož jméno neznám) náhodou koukal na to samé, co já?

4:48 - 4:49: Pokud si mám vybrat, která z těch dvou věcí u cedulky je umělecké dílo, tak si volím spíš křovinořez, :D, a ne to stoličkovité cosi.

4:49 - 4:53: Imitace old school totemu následovaná moderním totemem na vesnici a nakonec "Pražský totem" s reklamy (na fast food a banku), které jakoby ukazují na Hrad. Reklamy, ke kterým se investoři modlí, aby jim přinesly víc peněz, než do nich vrazili. Podobně jako se u nás modlí čínští investoři mj. vlivem toho pána z Hradu.

5:05 - 5:16: Masový hrob skoro 7 000 sovětských vojáků, kteří pro SSSR převzali okupační štafetu Československa. Následuje pomník člověka, který si nenechal líbit, když SSSR s okupací přitvrdil. (ČR má jednoho Palacha, ale současný Tibet přes 140 a bohužel je to pořád málo na to, aby ČR neposilovala spolupráci s východní analogií SSSR.) Pohled na Hrad od zámečku tvaru a barvy srdce symbolizuje Havlovu vládu s ušlechtilými cíly, které však k realizaci potřebují dlouhodobější úsilí. Naše neschopnost pokračovat v jejich realizaci správným způsobem vede k negativismu a hrozí pomalý návrat totality. To však náhle utíná záběr anarchie z evropského Woodstocku, kde bývá skoro milión svobodně myslících lidí. A nakonec je záběr mikronárodu, který symbolizuje, že Systém možná směřuje k decentralizaci a současně je to narážka na mou chystanou povídku, ve které rozpracovávám mj. myšlenku, že postmoderna je dekonstrukcí moderny na celostnost...

5:28 - 5:33: Miminka krajty uvězněná v krabičkách, jejichž uspořádání se podobá střešnímu průhledu do obchodního domu a ten mříži nad opuštěnou oficiálně neexistující zatopenou budovou.

5:33 - 5:35: Kus náhrobního kamenu zabudovaný do dlažby. Funkcionalistický přístup k symbolu lidských ostatků, nebo umělecká recese?

5:42 - 5:47: Eskalátor v historické budově a monumentální okna kostelu kontrastující s obyčejnými okny přístavbičky kostelu. Z jednoho hlediska nevkusné zásahy, z jiného možná realistická řešení.

5:49 - 6:01: 2 značky práce bez práce a pak trocha dřiny pro ty chlastodárce a televizodárce nahoře, aby se neřeklo. Unaveni manuální realizací cizí myšlenky nemají vůle k tvoření vlastního života a raději se nekonstruktivně ožerou. Pak se stává, že se v lese objeví gauče, ale ve skutečnosti jsou od alternativních pastevců koz...

6:05 - 6:10: Hračky za výlohou. "Výloha", za kterou lidé pracují hlavou skrze notebooky. "Výloha" do života pokérovaného cirkusáka či cirkusačky. A nakonec průhledná piksla s typicky smotaným psohlavcem zeleným (had) za 9 900Kč. Celé to naznačuje, že lidé se k některým lidem občas chovají, jakoby lidé nebyli.

6:32 - 6:37: Dílo Chaluhy od Xénia Hoffmeisterové mi z mých záběrů a sociovalo rosnatku okrouhlolistou a nezvykle růžové technické osvětlení, u kterého by mě docela zajímal záměr vzniku, :D.

6:45 - 6:50: Sponzor festivalu: "Muzika od Play zadarmo!" Facka: operní pěvec na monitoru upevněném na vnější zeď opery. Druhá facka: harampádí. A nakonec fiktivní bordel z popsaných papírových lodiček v galerii.

6:50 - 6:51: Okrasná zelenina na náměstí mi připadá lepší než zdobit města toxickými květiny.

6:51 - 6:54: Českobudějovická instalace Vnímání je sice podstatou zajímavý nápad (změna způsobu vnímání kašny vlivem změny kontextu), ale mě osobně to znemožnilo kašnu vidět, protože jsme se tam objevili až po zavření domu umění, což byla jediná možnost přístupu pro lidi, kteří s sebou nenosí dlouhé žebříky nebo padáky. Také mi to překáželo ve výhledu z jedné strany náměstí na druhou a připadalo mi to jako zasadit technický most do historického centra (což jsem naznačil předchozím záběrem). Alespoň mám další zajímavou vzpomínku, i když spolu s ní obavu, jakým způsobem s tím materiálem za čtvrt miliónu pak bylo naloženo.

7:00 - 7:11: Schody do tajemné temnoty, po kterých následuje fantazírování - neznámo je zdroj inspirace.

Upozorňuji: to, že má interpretace videa Cesta 3D-Mouchodlaka 2016 je takováto, vůbec neznamená, že by to někoho jiného nemohlo inspirovat k jiným myšlenkám (stejně tak ostatní videa z této cestovní série).

Tento rok (2017) bude 3D-Mouchodlak cestovat už po páté, takže možná krom klasického sestřihu záběrů vytvořím i sestřih za dosavadních 5 let a sám jsem zvědavý, jaké analogie a paradoxy se vyjeví mezi jednotlivými roky.

Autor článku: Sebastián Wortys

čtvrtek 16. března 2017

Anarchismus jako součást komplementarity

YouTuber Lecram Neznámy mi dnes okomentoval video Cesta 3D-Mouchodlaka 2016 slovy: "Mám dotaz. Co tě tak láká na anarchismu?", tak jsem se trochu rozepsal a nakonec to hodil i sem do článku.

Děkuji za komentář, ;).

K epistemologickému anarchismu:
Vzhledem k tomu, že se snažím přemýšlet komplementárně (vzájemně doplňovat protikladná hlediska), tak mě před časem zaujala teorie epistemologického anarchismu (jeho zjednodušená interpretace viz. úvod videa), protože souvisí s mou cca 5 let starou představou o fungování kreativity. Dle mého je kreativita víceméně reagováním rozumu na absurdnosti/ chaos či svobodnou vůli (tyto jevy mohou rozum dočasně vykolejit, čímž může dojít třeba k neobvyklé rekombinaci metod, která se pak může v nějakém případě osvědčit). A kreativita je dle mého také jeden z předpokladů k řešení problémů... Takže pokud chceme úspěšně řešit problémy, tak dle mého krom vybroušeného rozumu potřebujeme i nějaké nezanedbatelné množství (minimálně částečných) absurdností. Proto jsem proti tendenci k bezohledné maximalizaci inteligence. I třeba tzv. genetický algoritmus ke svému fungování potřebuje "náhodu"...

Minimálně pro mě osobně tvorba toho videa byla inspirativní. Třeba jsem si (znovu)uvědomil, že paradoxy/ kontrasty jsou pravděpodobnější (snáze vznikající) než analogie. A snad už o tom videu brzo dopíšu článek.

K anarchistickému zenbuddhismu:
Možná reaguješ i na to, že v mém popisu mám aktuálně uvedeno, že jsem "anarchistický zenbuddhista". Vzhledem k tomu, že samotný zenbuddhismus je příkladem tzv. buddhistického anarchismu, tak "anarchistickým zenbuddhismem" mám na mysli, že si z různých forem buddhismu beru jen to, s čím se aktuálně ztotožňuji (tzn. nepřebírám ani vše co je v zenbuddhismu), což je dle mého i v souladu s údajnými Buddhovými slovy, že bychom neměli věřit všemu, co řekne jen proto, že to řekl právě on (což je v obecnější formě součástí vědecké metody, takže z tohoto hlediska každý pravý vědec je minimálně velmi malou mírou buddhista, :D). Z buddhismu si dál beru i třeba to, že je potřeba snažit se eliminovat utrpení... A neberu si z toho to, co se mi jeví jako podivná tradice/ kulturní balast.

K punku:
A kdybys náhodou třeba přes Bandzone.cz věděl i to, že krom spousty různých žánrů občas poslouchám i punk (který má k anarchismu dost blízko), tak jeho poslech používám k uvolnění/ vyladění občasných pocitů nadměrnosti byrokracie/ omezování ze strany státu (mj. viz. odstavec „SOLIDARITA bez papírování je ILEGÁLNÍ?“ v mém článku: http://swortys.blogspot.cz/2016/11/citaty-z-knihy-vtiposcifilo-zs-ofie-v.html ).

Obecně by se k tomu možná dalo říct, že se snažím být vyvažující protiváhou (kritizuji extrémní řád i extrémní anarchii), ;). Snažím se přispívat k hledání rovnováhy, která je dle mého nejlepší cestou ke štěstí, :o).

Autor článku: Sebastián Wortys

pátek 10. března 2017

Ateismus/ věda má i rysy víry?

Do nedávna jsem mé vytříbené komentáře jen tak trousil v diskusích (mj. na mé FB stránce Současní filo-s/z-ofové), kopíroval si je do deníku, vybíral z nich hlavní myšlenky a některé pak zveřejnil v mé knize Vtiposcifilo-z/s-ofie. Ale poslední dobou (po zániku Wo.blgz.cz) mi připadá zajímavé dělat z mých vybraných komentářů i články a toto je další případ.

V úvodu článku Singularita či wesmír jako "Bůh"? jsem zmínil YouTube kanál Lecram Neznámy (objevil jsem ho hledáním kanálu obsahujícího slovo "umělec"), ze kterého jsem se později, přes funkci "Související kanály" (škoda že YouTube dosud neobjevilo kanál který by se vícehlediskově podobal mému – rád bych takový objevil), dostal na kanál Maroš Bály, kde jsem nedávno zhlédnul a okomentoval video (Proti)Argument #6 - Ateizmus je náboženstvo? A teď už ony mé komentáře:

Souhlasím, že ateismus není náboženství, ale jsem názoru, že ateismus má přes veškerou svou snahu i znaky víry (víra není to samé co náboženství), protože se opírá o vědu, která se opírá o vědecká paradigmata a ta jsou neověřitelná. Věda je odkázaná věřit jim, dokud nejsou časem vyvrácena a nahrazena jinýma.

Takže z anti-skeptického hlediska mám pocit, že lidé, kteří tvrdí, že "ateizmus je náboženstvo", tak ve skutečnosti myslí "ateismus je víra". To je sice přesnější, ale také to není úplně pravda. Je potřeba se na ateismus dívat komplementárně, resp. uvědomovat si, že má jak stránku nevíry, tak stránku víry, ;).

"Rozdiel medzi vedou a náboženstvom" - Relativně dobrý postřeh, ;). Ale tvrzení "Viem to na 99%" lze interpretovat i jako: "věřím tomu na 99% a nechávám si rezervu pro skepsi". Aby věda mohla fungovat a nezasekla se v extrémní skepsi, tak se musí chovat, jako by svým závěrům (nějakou měrou) věřila. A vzhledem k tomu, že je naivní myslet si, že všichni vědci vč. laborantů se relativně dobře vyznají ve filosofii vědy (kór když to dnes není podmínkou pro být vědcem); tak lze NAVÍC předpokládat existenci vědců, kteří nikdy neslyšeli nic jako "chovejte se, jakoby věda měla pravdu" a jednoduše věří, že spousty vědeckých poznatků jsou nezvratné. Ale kdyby se zjistilo třeba, že to, co považujeme za náš wesmír, je ve skutečnosti třeba jen jedna "rovina" wesmíru s více rozměry a dění v našem wesmíru by se silně odvíjelo od dění ve zbytku toho nad-wesmíru, tak by se zhroutilo ohromné množství vědeckých poznatků, protože by to znamenalo, že jsme o ledovci vyvozovali závěry pouze na základě jeho špičky nad vodou.

Jináč když nějaký vědec prohlásí, že svobodná vůle je nesmysl, protože dokázal předpovědět něčí chování o chvíli dřív, než ho projevil; tak to ve skutečnosti nemusí být nezvratný důkaz. Dle mého je to spíše iluze založená na nedostatečném paradigmatu, které ignoruje možnost, že by zprostředkovanost mohla být maskou svobodné vůle. Ignoruje možnost, že mezi případným zdrojem indeterministického podnětu a chováním by pravděpodobně bylo něco relativně deterministického, vlivem čehož by se indeterministický podnět dál šířil deterministickou formou, než by se projevily jako chování. Z tohoto hlediska by determinismus i tvrdý kompatibilismus (koexistence indeterminismu a determinismu) vedl pravděpodobně ke stejným výsledkům, takže tvrdit, na základě podobných experimentů, že svobodná vůle je nesmysl, je dle mého ve skutečnosti nejspíš víra založená na nedostatečné představivosti, resp. na víře v jisté omezené paradigma.

Dodatek (z 10.3.2017) k odbočce o svobodné vůli:

Ona zprostředkovanost nemusí být jen ta část mozku, jež překládá rozhodnutí do nervových impulzů, které příslušně rozpohybovávají tělo. V rámci tvrdého kompatibilismu lze předpokládat, že i rozum by fungoval jako filtr svobodné vůle, aby předcházel jejím excesům. Svobodná vůle by nejspíš do mozku vrhala své neforemné vize/ představy, které by rozum bral v úvahu a v případě rozhodnutí schválit návrh svobodné vůle by ho nejprve musel přeložit do rozumnější představy a až tu do konkrétních pohybů těla. Takže to, že už při váhání začínáme mít představu o budoucím rozhodnutí, nemusí nutně znamenat, že rozhodnutí je čistě deterministické.

V souvislosti s tím mě napadlo, že navíc každé svobodné rozhodnutí může být ve skutečnosti syntézou dílčích svobodných rozhodnutí. Svobodná vůle by mohla být vratká/ každou chvíli trochu jiná a rozum by se to snažil nějak zprůměrovat/ redukovat tak, aby svobodnou vůli co nejlépe uspokojil.

Tím narážím na to, že jelikož rozum lze interpretovat i jako nástroj na zvyšování úspěšnosti realizace "snů", tak vývoj/ zkvalitňování rozumu lze chápat i jako spolu-důsledek svobodné vůle.

Jináč v souvislosti s úvodním tématem vědy doporučuji můj článek Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie.

Autor článku: Sebastián Wortys 


čtvrtek 2. března 2017

Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie

Včera jsem ve FB skupině Filosofický kroužek položil otázku: "Znáte někoho, kdo natáčí cz FILOSOFICKÁ VIDEA?" a Pasz Petr mi doporučil mj. Jaroslava Peregrina, tak jsem dnes ráno mrknul na jeho nejsledovanější video "Filosofie pro normální lidi I: Filosofie dnes?" a napsal jsem k němu následující komentář:

Jako úvod do filosofie relativně dobré, ale spíše nesouhlasím s tím, že filosofie řeší jen to, co dosud věda nepřebrala do své kompetence.

Dle mého je omyl myslet si, že nějaká otázka je čistě v kompetenci vědy či filosofie, protože část nejspíš každé otázky je v kompetenci vědy a část v kompetenci filosofie. Přesný poměr je různý, proměnlivý a nejasný.

Vzhledem k tomu, že věda na téže otázky postupem času odpovídá různě, tak je zřejmé, že mnohé své předchozí odpovědi považuje za mylné. A některé ty omyly mohou být způsobené i nedostatečným reflektováním předpokladů, což vědu zbytečně zdržuje. A právě filosofie umožňuje nakopávat vědu, aby se už třeba nenimrala v záplatování zastaralých paradigmat a posouvala se dál. Z tohoto hlediska filosofie může přispívat k zrychlování vědy tím, že díky nadhledu dokáže rychleji rozpoznávat a demaskovat její slepé uličky.

V převážné kompetenci filosofie je zamýšlet se nad vědeckými metodami a jejich formulováním pro konkrétní případy (z tohoto hlediska může f. jistým způsobem oprávněně "kecat" do kteréhokoliv vědního oboru). Předpokladem k tomu (aby to probíhalo co nejefektivněji) ovšem je, že filosofie a věda se snaží o vájemné porozumění (mj. se brání tendenci k fachidiotizaci a hlouběji se zamýšlí nad mírou platnosti). A dle mého aktuálně nejlepším možným vzájemným porozuměním na této úrovni je, když je člověk filosofovědec (filosof i vědec v jedné osobě). Právě ti největší průkopnici vědy bývají filosofovědci, protože dokážou přemýšlet komplexněji/ hlouběji než jejich spolupracovnící "prostí" vědci. Skrze filosofovědce filosofie relativně bezprostředně ovlivňuje vědu.

Je však absurdní, že (minimálně v ČR) studenti věd mohou získat titul Ph.D. (doktor filosofie), aniž by studovali filosofii. To se musí změnit.

Případné extrémní distancování vědy od filosofie vede ke stagnaci obou těchto hemosfér poznávání. Vědci častěji uvíznou na zdánlivě neřešitelných problémech a filosofové se uzavírají do bublin. K rozkvětu (české) vědy je tedy potřeba stimulovat zdravý dialog současné filosofie se současnou vědou ("současnou" proto, že vědci často reagují na starou filosofii a filosofové na starou vědu, což vede k absurdnímu nedorozumění).

PS:Tento článek je i na mé FB stránce Současní filosofové.

Autor článku: Sebastián Wortys

sobota 25. února 2017

Singularita či wesmír jako "Bůh"?

Tento článek jsem původně napsal jako reakci (a v takové podobě to ponechám) na video Lecram Neznámy - Výzva pro věřící (58 zhlédnutí), které lze shrnout jako: "Když mi dáte důkaz Boha, tak se stanu křesťanem." Ještě předtím jsem to zveřejnil na mé FB stránce Současní filo-z/s-ofové a nakonec zde na mém webu.

Ahoj,
   Těší mě, že se otevíráš k diskusi na takovéto téma, ačkoliv tvůj projev na mě působí jako sarkasmus člověka, jehož vírou je ateismus, což se mi nezdá moc objektivní. Ale nemohu si být jist, jak to doopravdy myslíš. Nic ve zlém, ;).

   Dle mého se nevědomě pouštíš se na tenký led, neboť odpověď na tvou výzvu závisí na interpretaci mnohoznačného pojmu "Bůh". Definujeme-li si "Boha" jako to, co stvořilo wesmír, tak "Bohem" je (nevědomě z hlediska mnoha vědců) singularita Velkého třesku, resp. jakýkoliv jiný přijatelný zdroj existence veškerých jsoucen či podstata případné zacyklenosti existence. "Bůh" je neurčitý pojem označující příčinu existence všeho, příčinu nepopíratelné existence (cogy ergo sum) a zdálo by se mi naivní myslet si, že existence je bezpříčinná. Z tohoto hlediska "Bůh" existuje, ale nikdo si nemůže být jist přesnou definicí. Z čehož též vyplývá, že by byla blbost se na základě tohoto mého tvrzení obracet právě a jedině na křesťanství, ;).

   A i za předpokladu bezpříčinné existence lze teoretizovat o "Bohu", definujeme-li si ho třeba jako bytost velikosti wesmíru (panteismus). Britský molekulární biolog Graham Cairns-Smith (Dawkinsův spřízněnec => pravděpodobně ateista) definuje život jako vše, co je schopné evoluce. Z hlediska kvantové chromodynamiky (podteorie standardního modelu, současného vědeckého názoru) je svět cellulární automat (podobně jako tzv. Hra života (související Google obrázky jsou matoucí, vůbec nejde o stolní hru)), takže lze hovořit o tom, že každé kvantum času obsahuje generaci částic, které se replikují do následujícího časového kvanta, a jelikož částice jsou velmi jednoduché "počítače", které se vyvíjejí v závislosti na svém okolí, tak lze hovořit o evoluci částic, resp. o tom, že částice lze považovat za živé, a jelikož jsou nedílnou součástí téhož wesmíru (a podle vědy mají společnou předlohu), tak z hlediska holismu můžeme wesmír chápat jako jeden superorganismus (kolektivní organismus podobně jako např. včelí úl, též používám můj podobný pojem "mnohobytost"), na který pasují definice "Boha" z úvodu tohoto odstavce. Jsme trochu jako mitochondrie/ chloroplasty (endosymbiotické buněčné organely). Wesmír je náš domov, ke kterému bychom měli chovat úctu (nikoliv sebezničující pohrdání). Ale úcta není to samé co uctívání a navíc křesťanský způsob uctívání je poněkud nešťastný, poněvadž mnozí k. spíše uctívají reprezentace a nikoliv jejich předmět.

   Předchozí odstavec lze brát v úvahu i za předpokladu existence s příčinou, takže se paradoxně může zdát, že tu proti sobě stojí 2 "Bohové", ale ve skutečnosti to jsou dle mého 2 různé pohledy na 2 různé roviny téhož. A jsou v podobném vztahu jako buňka a jádro (obsahující DNA a DNA interpretující proteiny) – "Bůh stvořitel" je jako jádro a "Bůh wesmír" je jako buňka (tělo).

   To, co jsem zde označil jako "Bůh stvořitel", v mé filosofii obvykle nazývám raději Vědomí (fundamentální zdroj vědomí, víc viz. filosofická část mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie), ale to je má hypotéza, které aktuálně není obecně přijatelná.

   Na závěr bych dodal, že dle těchto myšlenek může věda a víra hledat konstruktivní příměří na úrovni filosofie.

Autor článku: Sebastián Wortys

úterý 17. ledna 2017

Sebevražda HDD jako brzda tvorby


Jak začít...? Třeba tou první ironií, která tomu předcházela. Několik dnů před Vánocemi jsem si zálohoval notebook na relativně nový externí disk. Přibližně po dvou hodinách bylo hotovo cca 23% a externí disk se začal pomalu zadrhávat, až se odpojil a nepodařilo se mi ho znovu rozjet. Objednal jsem si tedy nový.

Ale než jsem si znovu našel čas na zdlouhavé zálohování notebooku, tak harddisk vyřkl svá poslední slova a moje data odešla do křemíkového nebe (viz. Red Dwarf S03E06).

Ironické bylo i načasování, protože jsem si zrovna dovypsal moudrosti z dlouhého filmu Chlapectví (2014, 165 min natáčených 12 let). Nemluvě o tom, že relativně nedávno jsem přišel o původní web viz. článek "Má reakce na smazání Wo.blgz.cz" z 16.11.16. A bokem mohu zmínit ještě to, že když bydlíte na samotě u lesa a spadne trocha sněhu, tak kurýr odmítá doručit zásilku, protože hrozí, že někde na příjezdové silnici může být sníh, i když tam ve skutečnosti není.

Vypadá to jako silně pesimistická ukázka Murphyho zákonů ("Co se může pokazit, to se pokazí.") a New Age optimista žijící v magickém realismu může oponovat svým "Kdyby se to nestalo, stalo by se něco horšího.", ale já se snažím být spíše realista. Onen transcendentálně založený optimismus neumím pro mě přijatelně potvrdit (ani vyvrátit) a mohlo to být mnohem horší, protože naštěstí mám zálohu notebooku starou půl roku a spoustu novějších záloh různých částí. Takže to budu dávat dohromady, dohánět a pochopitelně to zpomalí mou tvorbu. Třeba video 3D-Mouchodlakova cesta 2016 jsem chtěl dokončit v první polovině ledna, ale bude to výrazně později...

I když se snažím být realista, tak mívám sklony i k optimismu, k čemuž bych dal malý úvod. Jelikož dle mého věda pomalu spěje k paradigmatu fundamentálního vědomí, tak lze víc spekulovat o možnosti reinkarnace. (Ale o jakési redukované "reinkarnaci" lze mluvit i v čistě materiálním pojetí světa vzhledem k reprodukci jedinců.)

A tím se vracím k tématu: Pokud naše existence nekončí fyzickou smrtí, tak částečnou ztrátu dat mohu brát jako psychickou přípravu na ztrátu vzpomínek, jakožto předpoklad znovuzrození. Ulpíváme na svých nejviditelnějších dílech, ale obvykle přehlížíme, že naším dílem je různou měrou vše, co jsme ovlivnili (v této souvislosti doporučuji diskusi u mého konceptuálního díla). Když jsme se vepsali do světa, tak není takový důvod ulpívat na osobních vzpomínkách. Máme šanci, že v případném příštím životě nás zprostředkovaně ovlivní pozůstatky z našeho předchozího života. A pokud platí můj předpoklad, že existuje jediná býtost (Vědomí) v mnoha tělech, tak by to bylo stoprocentní. Nemohu si být jist, zda platí reinkarnace, ale podobně lze argumentovat i budoucností našich dětí. Když víte, že jste se všemožně snažili o lepší budoucnost, tak se tak nemusíte trápit svou smrtelností.

Život replikováním bojuje proti zániku informací. Ale nemůžeme pro budoucnost zachránit vše, takže se snažíme zachránit to nejlepší.

Optimistické na té ztrátě dat je i to, že je to ústřední téma mé rozpracované sci-fi filosofické povídky (námět vymyšlen 13.8.14 po zhlédnutí filmu Střihoruký Edward (1990)), takže ty zkušenosti ztráty dat přispějou k jejímu rozvoji.

To by mohl být závěr tohoto článku pro optimisty, dál už nemusí číst.

A pro pesimisty tu mám dodatečně ještě jednu ironii: Když jsem porouchaný externí disk připojil k notebooku s Windows 10, tak se zas normálně rozjel, jakoby to bylo spiknutí. Ale ani recovery program tam nic smysluplného nenašel. A ačkoli má mít 500GB, tak ukazoval jen asi necelých 200MB a formátování to nespravilo.


Autor článku: Sebastián Wortys